Šalé, olé! Vychází hvězda
Nedávno odhraboval z ledu sníh. Pak jezdil na své mače v Brně busem MHD. Teď je českým esem draftu NHL.
Loni v únoru vypálil hubený zelenáč Eduard Šalé své první dvě extraligové trefy za brněnské áčko. Skóroval v Kladně i vzápětí doma proti Třinci a v kabině slyšel: „Hele, dobrý! Ještě nedávno jsi zametal led a teď už za nás sázíš góly!“
Osmnáctiletý hokejista se stále usmívá při vzpomínce na lichotivé i legrační povýšení z uklízeče plochy při reklamních pauzách mezi dospělé komeťáky.
Sedí na dřevěné lavici s výhledem na rozlehlý stan v pražském areálu Domyno Fitness, v němž podstupuje galeje pod velením kondičního trenéra Miloše Peci.
Hřeje ho jarní slunce. Vstřebává únavu z dopolední dřiny a vypráví, jak by jednou rád válel ve stylu Jonathana Huberdeaua z Calgary: „Myslím, že jsem podobný typ. Tvořivý, s přehledem.“
Stále z něj není lamželezo. Přesto náleží mezi nejžádanější talenty na světě. V nadcházejícím draftu by si ho jeden z klubů NHL měl vybrat zhruba v polovině prvního kola.
„Ovládá každou dovednost, která umožňuje hráči zásadně ovlivnit zápas,“řekl o něm Craig Button, vážený expert kanadské TSN.
„Má potřebnou rychlost i hbitost, střelu i nahrávku. Jeho mozek ho posouvá o dva až tři tahy napřed. Dovede si pro sebe vytvořit prostor
a využít ho, když už si soupeři myslí, že ho mají pod kontrolou.“
Současné mistrovství světa sleduje Šalé jenom zdálky. Za pár let by však mohl být vyhlíženou posilou ze zámoří. Jeho příběh je protkaný řadou poutavých scének, obyčejných a jedinečných zároveň.
Bruslit začal ve čtyřech. Na zimák ho přivedl děda a nechal jej tlačit kužel: „Pořád jsem padal, ale odradit jsem se nenechal.“
Děcko mezi chlapy
Dlouho vynikal i na tenisových kurtech. S raketou se pořád ohání s fortelem a potěšením. Nicméně nakonec u něj vyhrála hokejka, s níž si
počíná jako s kouzelnou hůlkou. Vytváří s ní kličky, narážečky, blafáky a jiné fintičky. I proto si ho ze sousední Techniky vytáhla Kometa.
Jako žák zblízka viděl, jak získala dva tituly. Obdivoval dva Martiny, veterána Erata i juniora Nečase, když v přerušené hře odhrabával z kluziště sníh. „Zametal jsem i poslední finále proti Liberci. Vybavuju si, jak jsme naskákali na led a posbírali hokejky, každý si vzal dvě.“
Šalé ulovil zahozené náčiní Martina Zaťoviče a Tomáše Malce.
Už ve čtrnácti ale – aspoň na chvíli – přestal být fanouškem. Zdržel se s Pecou, jenž působil v Brně, v posilovně, když se po Rondu rozkřiklo, že by se áčku hodil jeden živáček na trénink. „Tak zavolali mě. Byl jsem mezi chlapy nervózní a bál se, abych jim cvičení nekazil. Snad se to nějak povedlo.“
No, povedlo se to náramně. Při hře tří proti třem zazářil peckou pod horní tyč a kanonýr Peter Mueller se přitočil k majiteli a kouči Liborovi Zábranskému s otázkou: „Šéfe, kdy ho postavíme?“
Ačkoliv si Šalé na extraligovou premiéru musel pár let počkat, dál mezi mazáky vypadal jako děcko. Někdy musel cestou na domácí zápasy v Brně využívat prostředků městské hromadné dopravy, což přinášelo nevšední situace. V autobusech totiž potkával příznivce, kteří už v předstihu mířili do haly.
Dáme selfie, Edo?
Ti pozornější ho čím dál častěji poznávali a osmělovali se.
„Seš to ty, Edo?“„Podepíšeš se mi?“„Vyfotíme se?“„Musíte vyhrát!“Ne že by se ofrňoval nad zájmem veřejnosti. Ale před mačem spíš potřeboval zklidnit mysl než juchat s rozjařenými „kotelníky“. Musel najít jiný způsob. „A tak jsem to vzdal. Buď mě na stadion hodil taťka, nebo někdo ze spoluhráčů,“říká Šalé.
Navzdory určitým odlišnostem jej kdekdo srovnává s Nečasem. Při ohlédnutí do vzdálenější minulosti se nabízí ještě jedno jméno. Martin
Havlát. Všichni v juniorech štíhlí jako tyčky. Všichni mimořádně nadaní. Všichni prošli Kometou.
A nepřihodí-li se něco překvapivého, Šalého si při červnovém odvodu branců – stejně jako dříve Havláta a Nečase – přivlastní jeden z týmů už v úvodní rundě.
Button ho ve svém zářijovém žebříčku stavěl dokonce na druhý flek za božského Connora Bedarda.
„Já ty předpovědi moc nestuduju. Neopájel jsem se představou, že se stanu dvojkou draftu. Mým cílem zůstává první kolo,“tvrdí Šalé. „Jasně. Těším se, až mě zavolají na pódium a obleču si dres. Ale beru to jako další krůček. Abych mohl hrát hokej na nejvyšší úrovni, musím ještě hodně máknout.“
Ani po sezoně, v níž stihl šampionáty dvacítek i osmnáctek, nesmí vypnout. Volají mu skauti. V příštích týdnech se chystá do Ameriky na tradiční fyzické i psychické testování kandidátů na přijetí do NHL. Potřebuje se co nejlépe nachystat na ročník 2023/24, který patrně stráví v kanadské juniorce, případně na farmě.
Nejsem Rambo
Snad každý vidí, že si potřebuje vymodelovat postavu, aby se mohl uplatnit v soutěži, v níž odmalička obdivoval Crosbyho a McDavida. Jenže on nejančí. Ví, že se musí rozvíjet postupně a všeobecně. Trpělivě se drží plánu.
„Nejsem zrovna Rambo, ačkoliv sílu nějakou mám. Snažím se nabrat svalovou hmotu, ale nemůžu to přehnat, abych se pak na ledě nehnul. Do přípravy patří třeba i kompenzační cvičení.“
Studuje ve třeťáku na obchodní škole, učí se i v hokejovém prostředí. V Kometě se na podzim nenechal zlomit nižším vytížením, poznal stres z výsledkové krize, výměnu trenérů i naštvání fanoušků, s nímž navštívili kabinu.
Na klipech mu ukazovali, kdy se v obranném pásmu ocitl třeba jen o metr mimo optimální pozici a na kterou stranu měl držet hůl.
Z juniorského mistrovství si pamatuje senzační vítězství 5:2 nad domácí Kanadou, třebaže si hoši před utkáním říkali: „Hlavně ať nedostaneme desítku!“
A pak ticho, které zavládlo při odvetě v závěru finále ve vyprodaném Scotiabank Centre v Halifaxu, když Češi dotáhli z 0:2 na 2:2 . „Najednou jsem si připadal jako v divadle. Škoda, že nás v prodloužení jedna chyba stála zlato. Měl jsem na krajíčku.“
Zároveň si odvezl poznání, co dokáže TÝM bez superhvězd.
„Ta síla! Všechny čtyři lajny byly vyrovnané. Každý měl svou roli. Všechno si sedlo. Turnaj mi otevřel oči. Už vím, jak se dá dosáhnout na medaili i v souboji s velmocemi.“
Kdo ví... Třeba Šalé jednou pomůže použít kouzelný recept na šampionátu dospělých či na olympiádě.