Smáli se mi a uráželi mě. Těším se domů
Polině Kokině je patnáct let a do Česka přijela stejně jako tisíce dalších ukrajinských dětí bez znalosti jediného českého slova. Dnes studuje na gymnáziu a obstojně se česky domluví.
„Učitelé jsou otevření pomoci, když bylo potřeba, dali mi i hodinu navíc. A ještě zdarma,“vypráví.
Ve třídě, do které chodí, je jediná Ukrajinka. Dnes už to pro ni problém není, protože si kamarády nalezla mezi Čechy, ale začátky byly drsné. „Někteří Češi se mi smáli, uráželi mne, že jsem Ukrajinka... Zároveň mi ale většina hodně pomáhala,“popisuje.
„Mně osobně pomohla znalost angličtiny, kdy jsem alespoň mohla komunikovat a najít spolužáky s podobnými zájmy,“vypráví Polina.
Asi po roce už se dokázala domluvit plynule česky. „Ale stále se kvůli rozdílnosti mentalit necítím dobře a asi se nikdy nebudu cítit plnohodnotnou součástí české společnosti, nicméně to je spíše o mých vnitřních pocitech,“vypráví Polina.
Na gymnáziu se v současné době učí průměrně, tedy s trojkami. Je to ale i proto, že kromě učení chodí ještě pracovat – pomáhá v centru pomoci při integraci Ukrajinců, a to hlavně teenagerům ve věku od patnácti do jedenadvaceti let.
„Pořádám různé akce, organizuji skupiny pro setkání s psychologem, učím angličtinu a mám mnoho dalších aktivit,“popisuje.
I když by člověk čekal, že mladá dívka si na nové prostředí nejsnáze zvykne, Polina Kokina sní o tom, že se na Ukrajinu vrátí. „Pořád je to domov a pro mě tam byl život lepší a příjemnější. I ukrajinský systém studia se mi líbí více, nicméně v tuto chvíli chci studovat ukrajinskou školu online a dostat se na studium matematiky a fyziky na českou univerzitu. Hned pak se vrátím domů,“doplňuje.