Doprovázel kamaráda na smrt
V neděli uplyne 55 let od sebeupálení studenta Jana Zajíce. Vzpomíná na něj přítel Jan Nykl.
Pro Jana Zajíce to byla poslední cesta za sebeupálením na protest proti pasivitě veřejnosti, do které upadla po smrti Jana Palacha.
Pro Jana Nykla, který den předtím oslavil šestnácté narozeniny, poslední chvíle, které mohl strávit po boku obdivovaného spolužáka šumperské průmyslovky, k němuž vzhlížel jako k velké autoritě.
„Je potřeba říct, že on byl o dost starší. Já jsem byl prvák, on čtvrťák. My jsme byli kamarádi, ale ne rovnocenní kamarádi,“vypráví Jan Nykl. Pro MF DNES vzpomínal před zítřejším 55. výročím Zajícova sebeobětování. Na internátu bydleli naproti sobě přes chodbu. Na jedné straně čtvrťáci, na druhé prváci.
„Hned vedle jeho pokoje byla jakási klubovna, která sloužila i jako ring, kam se chodilo boxovat. Jan Zajíc to vždycky vedl. Jednou přišel k nám na pokoj, jestli by s ním nešel někdo boxovat. On byl dost dobrý i v boxu, byl ranař, tak s ním nikdo moc boxovat nechtěl. Já jsem šel,“řekl Jan Nykl. „Doufám, že mě nezabiješ,“řekl jsem mu. Tak se oba skamarádili.
Když se upálil Jan Palach, odjel Zajíc do Prahy držet protestní hladovku. „Tenkrát Palach říkal, že po něm přijdou další. Jan Zajíc některým kamarádům řekl, že to bude on. Já jsem ale nic nevěděl,“vypráví Nykl.
Mladý básník
Přemítá, v čem se Zajíc lišil od ostatních. „Všichni jsme měli nějaké zájmy. Já si ho nejvíc pamatuju, že často seděl na posteli, na nohou velký kufr a pořád spoustu papírů a pořád něco psal,“řekl Zajícův spolužák. Psal podle něj hlavně básně. „Básně mi ukázal, ale já jsem k tomu neměl vztah, takže pro mě to nic nebylo, i když se říkalo, že je skvělý básník,“vypráví. Podle něj byl Zajíc také vůdčí typ.
Nic netušící Jan Nykl šel tehdy po skromné oslavě narozenin spát. „Ráno mě někdy kolem čtvrté vzbudil. Jane, vstávej, jedu se upálit. Pojedeš
se mnou,“pamatuje si Zajícova slova. Šestnáctiletý kluk vzal oblečení a šel. „Moje matka pořád přemýšlela, proč si vybral zrovna mě. Vím, že přemlouval kamaráda Oldu Tomečka a možná i někoho dalšího. Tak jsem si říkal, že možná nenašel nikoho sobě bližšího, kdo by s ním jel a nepřemlouval ho, aby to nedělal,“řekl. „A taky, já jsem měl režijku a zadarmo vlak,“poznamenal.
Ve vlaku potkali spolužačky Dášu a Blanku, které byly na dráze na praxi. Byly to čtvrťačky, které Zajíce dobře znaly. „Ptaly se, kam jedeme. Já jsem jim hned řekl, že Jan se jede upálit. Pak obě s námi jely až do Prahy,“vypráví Nykl.
V Praze zvláštní skupina vystoupila. Na Václavské náměstí, kde se nedlouho předtím upálil Jana Palach, se už vydali pouze tři. „Blanka nezvládala tu strašnou situaci a jela zpět,“vypráví Jan Nykl.
Zavřeli je na psychiatrii
Zajíc podle něj hledal místo, kde by to udělal. Ještě jsme došli do drogerie a koupil benzin. Benzinu koupil víc a část dal do kufru pro další „pochodeň“, Evu Vavrečkovou.
„Řekl, že se upálí, že nic ho od toho neodradí. Řekl jméno Evy a dal mi pro ni ten dopis. Pak od nás odešel a upálil se,“říká Jan Nykl.
Podle Zajícových instrukcí vyrazil Nykl z Václaváku i se spolužačkou za Zajícovým kamarádem Oldřichem Vítem, který studoval husitskou bohosloveckou fakultu a spolu s ním a dalšími držel hladovku po upálení Jana Palacha. „Předal jsem mu tašku s prohlášením, Janovou občankou, potvrzením, že je psychicky zdravý, aby někdo jeho čin nezpochybňoval. Všechno měl promyšlené do detailu,“uznal Jan Nykl. Na Svazu studentstva řešili, co se šumperskými studenty. Ukryli je na psychiatrii.
„Druhý den nás z psychiatrie propustili a museli jsme ještě na výslech do Bartolomějské. Pak nás profesor Svatoň odvezl do Šumperka,“vypráví Jan Nykl.
Další výslechy absolvoval v Šumperku. „Vždycky přišel ředitel do třídy a řekl: Nykl se mnou. Dole čekali lidé od Bezpečnosti,“vypráví.
Jak se všude mluvilo a psalo, že po Zajícovi přijdou další, tak se mě při výslechu ptali, jestli to budu já. Tak jsem je ujistil, že já to nebudu, protože určitě se nechci upálit. Tak proč prý jsem s ním šel? Odpověděl jsem, že to byl kamarád a poprosil mě o službu,“prozradil Jan Nykl.
Aby ho nevyhodili ze školy, musel vstoupit do Svazu mládeže. „Když jsem doma dědovi řekl, že musím vstoupit, kam nechci, tak mi řekl: Víš co, v komunismu nemá život cenu. Udělej, co ti řeknou, nebo skončíš špatně. Tak jsem ho poslechl a skončil jsem jako svazák,“popsal Jan Nykl.
Tím, že dopis pro Evu Vavrečkovou, ve kterém ji Zajíc vyzýval k upálení, předal profesoru Svatoňovi, se vlastně svým způsobem podílel vedle několika dalších lidí na její záchraně. Pochodní číslo 3 se nakonec nestala. Příběh popisuje i kniha Oldřicha Šuleře V očích měli plameny, která vychází i z Nyklových vzpomínek.