Rozvod, smrt, nespravedlnost, ale i odpuštění
V uplynulém týdnu měla ve Stavovském divadle světovou premiéru hra Ještě chvilku. Na objednávku Činohry Národního divadla ji vytvořila oceňovaná polská dramatička Maria Wojtyszko specializující se na divadlo pro děti a mládež.
Inscenace je oslavou divadla a vyznáním lásky k magii, kterou dokáže vyvolat, ale i příběhem o tom, že i když je vám přes sedmdesát let, traumata z dětství se nikdy úplně nezahojí. Režie se ujala Anna Klimešová a hlavní role obsadily herečky Johanna Tesařová a Jana Preissová.
„Důvěřovali mi, že sama najdu vhodné téma a nenutili mě psát o ničem konkrétním,“říká Wojtyszko, která za své hry posbírala řadu cen a získala mnoho prestižních nominací, například jako finalistka Gdyňské dramaturgické ceny.
Podle čeho jste téma divadelní hry vybírala?
Začala jsem místem, kde se bude inscenace hrát – Stavovským divadlem. Připadalo mi, že je to místo, které rády ukazují babičky svým vnoučatům. Proto jsem se rozhodla vyprávět příběh dvou starších dam. Nepovažuju za správné stavět do hlavní role děti a nesnáším, když dospělí herci hrají děti před skutečnými dětmi v hledišti, to je bizarní. Hlavní inspirací byla Praha a historie Stavovského divadla.
Co máte na Praze nejraději? Je nějaký příběh Stavovského divadla, který vás obzvlášť zaujal?
Na Praze miluji úplně všechno, protože to je město, kde lidi opravdu oceňují umění, krásu a skvělou architekturu. Můžu se městem procházet celé dny a nikdy mě to nepřestane bavit. Mám ráda i místní multikulturní atmosféru. Nikdy jsem se tu necítila jako cizinka. Stavovské divadlo mě zaujalo, když jsem se dozvěděla, že v něm Miloš Forman natáčel film Amadeus. Najednou jsem měla pocit, že toto místo znám. A pak jsem zjistila, že tady měl Don Giovanni premiéru nejen ve filmu, ale skutečně! Jak by člověk mohl nebýt ohromen možností pracovat na stejné scéně, na které pracoval Mozart?
Každý váš návrh musel být přeložen z polštiny do češtiny. Asi to byl poměrně dlouhý a složitý tvůrčí proces. S kolikátou verzí jste začali zkoušet?
Lukáš Trpišovský, který hru překládal, režisérka Anička Klimešová a dramaturgyně Nina Jacques četli hru a dávali mi zpětnou vazbu, podle níž jsem prováděla změny. Asi s pátou verzí jsme začali zkoušet. A i během zkoušek hra prošla mnohými dalšími úpravami.
Účastnila jste se zkoušek?
Neúčastnila jsem se zkoušek tolik, jak bych chtěla, protože jsem měla pocit, že to pro tým není nutné. V Česku není tak časté, aby se autoři her podíleli na zkouškách. Když jsem se jich účastnila, měla jsem pocit, jako bych všechny tak trochu stresovala. V Polsku obvykle pracuji také jako dramaturgyně, ale tady tuto práci odvedla Nina Jacques a udělala to skvěle.
Jaké je polské publikum?
V polské tradici je divadlo něco velmi vážného a důležitého. Pravděpodobně proto, že v 19. století byla divadla jedinými veřejnými místy, kde jsme mohli používat naši vlastní řeč, nikoli ruštinu nebo němčinu. I v dnešní době očekáváme, že divadlo bude politicky angažované. Pokud chcete na scénu uvést například Čechova, musíte vědět, proč právě teď, jak se hra dotýká naší současné situace, kritici se ptají, co tím chcete vyjádřit. Každé představení je nějakou zprávou pro společnost.
V čem se liší české publikum? Přizpůsobujete mu nějak své hry?
Mám pocit, že v Česku se o kontext tolik nestaráte, divadlo prostě považujete za způsob strávení příjemného večera. Trvalo mi několik let, než jsem to pochopila, ale teď si myslím, že je skvělé mít možnost vzít si od každého postoje trochu. Své hry pro české publikum neupravuji, ale ráda sleduji, jak s nimi čeští režiséři pracují.
Vaší hrou se prolínají témata rozvodu, smrti, nespravedlnosti. Ale i odpuštění a následování
svých snů. Jak je správně předkládat dětem?
Abych byla upřímná, nevím, jaký způsob je správný. Ale jsem přesvědčena, že bychom se neměli vyhýbat vážným rozhovorům s dětmi. Nejsou hloupé, vidí svět okolo sebe a většinou jsou si vědomy toho, že lidé umírají. Myslím, že děti jsou víc znepokojeny tématy, která před nimi skrýváme než těmi, o kterých máme odvahu diskutovat. Naše role dospělého je vést děti přes těžké situace a být upřímní. Pokud jim ukážeme, že se bojíme nebo jsme smutní, ale že je to normální a zvládáme to, děti mají možnost se naučit, že tyto pocity nejsou konec světa. Ano, lidé umírají, ano, je to velmi smutné. Ale to je život. Pokud respektujeme žal, můžeme jít dál.
Věříte v posmrtný život?
Smrt je existenciální skandál. Všichni cítíme, že lidé by neměli umírat, nejen proto, že nám chybí ti, které jsme ztratili, ale také proto, že každý člověk je hlavní postavou epického a komplikovaného příběhu. A ten příběh zmizí se smrtí osoby. Pokud
se mě ptáte na mé osobní přesvědčení, jsem si poměrně jistá, že po smrti nic není. Ale pro mě je to důvod žít naplno, jak jen to jde. Smrt ostatních lidí může být připomenutím, že bychom neměli nechávat naše sny na zítřek, protože zítřek nemusí nikdy přijít.
Myslím, že děti jsou víc znepokojeny tématy, která před nimi skrýváme.
Co vás baví na tvorbě her pro děti a mládež?
No, to je dobrá otázka. V hrách pro děti je rodina vždycky hlavním tématem. A to je fajn, protože existuje nekonečné množství rodinných příběhů. Vztahy rodičů a dětí jsou pro každého pochopitelné a je to často téma, které probíráme se svými partnery, přáteli i terapeuty. Jako dcera a matka nemám problém najít inspiraci.
S čím by ideálně měli diváci z divadla odcházet?
Chtěla bych, aby lidé divadlo opouštěli s pocitem, že byli bráni vážně bez ohledu na jejich věk. A bylo by super, kdyby odcházeli s tématy k diskusi. Mám raději příběhy, které kladou otázky než ty, které dávají odpovědi.