Chceme vítězit i růst

Když se postaví vedle nejvytáhlejšího ze svých svěřenců, 217 centimetrů vysokého Ondřeje Balvína, musí pořádně zaklonit hlavu, aby mu pokyny předával do očí.

Ale nenechte se zmást, Diego Ocampo i se svou drobnější postavou sám účinkoval na basketbalových palubovkách. Už v mládí se však nechal zlákat na trenérskou kariéru a přes četné štace v rodném Španělsku se propracoval až do role hlavního kouče české reprezentace, které se ujal loni v létě.

Včera s národním týmem vstoupil do kvalifikace o postup na mistrovství Evropy v roce 2025, v Pireu vedl své svěřence proti silnému Řecku. Češi favorita trápili, ale nakonec podlehli 64:72. V pondělí ho v Pardubicích čeká domácí premiéra v ostrém soutěžním zápase, a tak se na 46letého sympaťáka s brýlemi poprvé zaměří výraznější pozornost.

Co jste zatím vypozoroval o české kultuře?

Do Česka sice jezdím často, ale nemám moc času, protože jsem většinou na basketbale. Každopádně se snažím zemi prozkoumávat, třeba historické centrum Prahy. Chci si povídat s místními lidmi a poznávat je, beru to i jako svou povinnost.

Z češtiny už jste něco pochytil?

Zatím znám jen sprostá slova, protože hodně poslouchám. (smích) Ale jakmile tu budu trávit delší dobu v kuse, třeba v létě, tak bych se samozřejmě rád naučil víc.

A české jídlo a pití?

Chutná mi. Hlavně pivo, které je teda trochu jiné než španělské. Obecně rád zkouším místní speciality, ať už jsem kdekoli ve světě, i když je to někdy mimo mou komfortní zónu. Když jsem byl malý, tak mě rodiče učili, že je dobré cestovat a mít otevřenou mysl.

Jak jste se stal basketbalovým koučem?

V mém rodném městě jsem hrál za mládežnický výběr a naše trenérka mi v mých 16 nebo 17 nabídla, abych své spoluhráče trénoval a přečetl si o trénování nějaké knížky. Pak jsem sport i studoval, a když jsem školu dokončoval, tak jsem měl štěstí, že mi jeden trenér druholigového týmu nabídl, abych byl jeho asistentem. Takže profesionálním koučem jsem už od 24 let.

Jakého angažmá si ceníte nejvíc?

Rád vzpomínám na několikaleté působení v Seville, kde jsem byl asistentem i Tomáše Satoranského, Ondry Balvína, Kristapse Porzingise nebo Willyho Hernangómeze.

Ze všech jsou nyní elitní hráči.

Ano. Ale angažmá pro mě bylo speciální nejen proto, že jsme hráli play off, hlavně jsme hráčům pomáhali se zlepšovat. Dokázal jsem si, že můžu stvořit něco solidního. Momentálně se o stejný vývoj snažím v Burgosu, který vedu jako hlavní kouč. Začali jsme ve třetí lize, teď jsme ve druhé na třetím místě, postupně se snažíme budovat úspěšný klub a pracovat s mladými.

V roce 2011 jste vedl španělskou reprezentaci do 16 let na mistrovství Evropy v Hradci Králové a Pardubicích, vzpomínáte?

Samozřejmě. Byli jsme třetí, hrál proti nám Martin Peterka, kterého teď v české reprezentaci vedu.

V pondělí se do Pardubic vrátíte, čeká vás první ostrý domácí zápas v roli trenéra českého národního týmu. Těšíte se?

Jistě. Fanoušky potřebujeme, protože ze čtyř týmů ve skupině postoupí na EuroBasket první tři, takže je důležité bodovat doma. Musíme na hřišti běhat a bojovat, pak za námi diváci určitě budou stát a budou pyšní na svou zemi.

Vnímáte, že tuzemští příznivci mají po nedávných úspěších na mistrovství světa či olympijských hrách větší očekávání?

Rozhodně, Čechům se v posledních letech mimořádně dařilo. A proč? Protože utvořili velmi dobrou chemii mezi hráči, trenérem a realizačním týmem, každou vteřinu bojovali a navzájem si věřili. V tomhle musíme pokračovat, zároveň je třeba zapojovat nové hráče.

Jak moc si vážíte toho, že opory Satoranský, Veselý či Hruban chtějí v reprezentaci pokračovat?

Jsou velmi důležití, protože dávají příklad mladším. Svým nasazením v zápasech i při tréninku ukazují ostatním správnou cestu, že se na jejich úroveň taky mohou dostat. A samozřejmě přinášejí obrovskou kvalitu a spoustu zkušeností.

A pro vás musí být výhoda, že jste Satoranského či Balvína zažil během jejich dřívějšího působení ve Španělsku.

Už vědí, co po nich chci, ulehčují mi tím práci. Vstřebávání pokynů je tak jednodušší, obzvlášť při kempech, na kterých nemáme tolik času na přípravu. Někteří hráči se mnou mluví španělsky, což mi taky dost pomáhá.

Federace vás představila jako experta na rozvoj mladých basketbalistů. Práce s nimi vás baví?

Ano, rád jim pomáhám. Ale někdy potkáte svěřence, který se chce zlepšovat i ve třiceti, nebo naopak někoho, kdo v sedmnácti po růstu neprahne. Nejdůležitější pro mě je, že se hráč zlepšovat chce. Někdy v něm tu touhu musíte probudit a mě tenhle proces moc baví. Zároveň chci být konkurenceschopný v zápasech. Protože proč trénujete?

Abyste se zlepšovali?

Ano, ale zároveň abyste mohli jako tým vyhrávat. Například na tréninku chceme střílet určitým způsobem, který pak použijeme v zápase. Takže na jednu stranu chci pomáhat hráčům, aby se posouvali, ale zároveň chci, aby vyhrávali utkání v krátkodobém horizontu. Tenhle mix se mi líbí. A pro kouče je nejtěžší věc, aby se dařily obě tyto věci, ne jen jedna.

Čechům se v posledních letech mimořádně dařilo. Utvořili mezi sebou velmi dobrou chemii a navzájem si věřili.

O basketbalu hovoříte zapáleně, jaké máte zájmy kromě něj?

Hlavně svou rodinu. Netrávím s ní tolik času, protože hodně pracuju, takže je pro mě důležité, abychom si společné chvíle užívali. Mé dceři je osm let, synovi deset a jsou v úžasném věku. A kromě toho taky rád běhám nebo chodím.

Žijete v Burgosu?

Ano. A moje žena pracuje online, takže je doma, což je ideální.

Hraje taky basketbal?

Ne ne, když jsem ji potkal, tak o něm nevěděla nic. (smích) Ale postupně své znalosti vylepšuje.

Na druhou stranu je ale jistě příjemné, že si doma můžete od sportu oddechnout.

Rozhodně. Když se vaše mysl soustředí na jiné věci, jako čtení, vaření, pomáhání rodině, tak si odpočinete. Při práci trenéra, která je hodně emocionálně náročná, si musíte čistit hlavu a najít dobrý balanc.