Co jsem udělal? Už zase Stodolovi
Po hrané novince kin Manželé Stodolovi, kde pár sériových vrahů ztvárnili Jan Hájek a Lucie Žáčková, Voyo uvedlo pětidílný dokument Případ Stodolovi. Zdobí jej dobová policejní videa, zdržuje průvodcovská vata, hlavně však znovu otevírá otázku, proč dělat
Když se připočte cyklus Primy Bez lítosti, v němž Jaroslav Stodola též dostal vlastní epizodu (Dana Stodolová odmítla na kameru vystoupit i pro Voyo), a pořad ČT Legendy kriminalistiky, v jehož úvodu měli Stodolovi hned dva díly, vypadá to, že se vrahové osmi seniorů mění v celebrity.
Rád tě zase vidím
Jak Legendy kriminalistiky, tak Případ Stodolovi natočili Mirek Vaňura a Dana Vaňurová, kteří v obou projektech také zpovídali Stodolu ve vězení, kde si od roku 2004 odpykává doživotní trest. Průvodce pořadu Vaňura v úvodu shrnuje, že se na místa, kde poprvé točil rok po odsouzení Stodolových, vrací společně s kriminalisty po dvaceti
letech. Ovšem je to návrat dost účelový.
Je plný představování, opakovaného vítání „rád tě zase vidím“, zjišťování, že „tady to vypadá úplně jinak, málem bych to ani nepoznal“. A také objevování, jak těžké je s velkým
časovým odstupem najít žijící svědky tehdejších událostí.
Natožpak takové pamětníky, kteří by byli schopni vypovědět víc, než že k nim Stodolovi chodili pro nákup nebo na pivo a že by to do nich nikdy neřekli.
Podstatnější vklad do mozaiky vnesou spíše příbuzní, sestry Jaroslava Stodoly a matka jeho ženy Dany, která sice s ohledem na vnuky nechce ukázat svou tvář, ale hovoří otevřeně. Mimo jiné dosvědčuje, že její dcera i nyní z vězeňské
cely nadále manipuluje s muži, od kterých dostává peníze.
Usměvavé bestie
To vše je však pouze načechrávání a nastavování podstaty, jíž zůstává rekonstrukce kauzy. Nejsilnější položku představují autentické policejní fotografie a videa z vyšetřování či výslechů včetně věcného tónu „stopa číslo 21 kuchyňský nůž, stopa číslo 6 krev na vaně“.
K výmluvným momentům patří Stodolova výpověď, kdy na sebe bere vinu své manželky, na místě činu se zaplete do podrobností, jež nezná, a bezelstně se kriminalistů ptá: „Co jsem ještě udělal?“Znovu také zaskočí, kolik profesní nedbalosti či lenosti některých policistů hrálo Stodolovým do karet.
Ale žádné vyloženě převratné odhalení Případ Stodolovi nepřinese. Zejména závěrečný díl, jenž se zabývá dohady, pocity a spekulacemi, co ještě mohli mít pachatelé na svědomí, už vaří z vody.
Že trestanec Stodola nenosí snubní prsten, že o své ženě prohlašuje „je to mrcha, ale měl jsem ji rád“, že ona polykala prášky a viděla duchy, to už je pouhá omáčka stejně jako opakované záběry výtahu či ostnatého drátu.
Stejně tak diváka nepřesvědčí Vaňurovo chápavé přikyvování, jeho otázky ze zásobníku reportérských klišé ve stylu „jaká tam byla atmosféra“a vůbec jazyk levného bulváru, kterak Stodolovi „budili důvěru úsměvem a pak se měnili v bestie“.
A pokud jde o psychologický rozbor jejich vzájemného vztahu, hraní Manželé Stodolovi paradoxně dokument překonávají, jakkoli holá fakta fascinují znovu a znovu v jakémkoli balení.