Psí hrdina v nelidských časech

Stále mladý a perspektivní soudce Hugues Lantier du Grez je vyslán do vesnice v kraji Berry, aby vyřešil svůj poslední válečný případ, než odejde definitivně do civilu. Píše se rok 1919 a nikdo už o válce nechce ani slyšet. Je tu ale jeden vězeň, zpupný vesničan Jacques Morlac, jenž se dopustil zhanobení vlasti. Přitom je držitelem Čestné legie za hrdinství.

Dekor vesnice, zalité sluncem a nedýchatelným vedrem, kam Lantier přijíždí, narušuje pouze pes. Štěká ve dne i v noci. A nenechá si říct. Má jednu zvláštnost, přestává, když se o něm začne mluvit. A soudce zjišťuje, že mu tento „přítel člověka“, Morlacův věrný válečný druh, někoho připomíná.

Červený obojek, jak román překládá Iveta Picková, má v sobě ukrytých více vrstev. Není to jen kniha o válce a věrnosti, ale i o pýše. Na obou stranách světů, zastupovaných dvěma typy osobností, mezi nimiž je rozloženo konverzační drama – román by snesl i divadelní, natož filmový přepis.

V tomto ohledu není název románu jen vyjádřením barvy obojku psa, na nějž při oslavách vítěz- ství 14. července připne Morlac svou medaili, aby vyjádřil své opovržení válkou, ale i rudou v tom revolučním smyslu slova. Morlac není sice revolucionářem, ale své hrdinství získal jaksi navzdory svému přesvědčení a díky revolučnímu úmyslu sbratřit obě strany konfliktu v nesmyslném a vyčerpávajícím konci. Nakladatelství a překladatelka se rozhodly pro „červenou“tam, kde by měla být „rudá“.

Je ale zřejmé, že ne vše lze přeložit, například Morlac je tím, čemu se ve francouzštině říká „poilu“(chlupáč), tedy vojákem, jenž přežil neholený, zanesený špínou, zoufalstvím a válečnou vřavou. Jako jiní snil o revoluci na zemi. To ale nebyl případ soudce, i když se choval k vězni laskavě, ale s patřinou bohorovnou přehlíživostí svého stavu.

Pýcha, jež je nakonec oním slovem, které stojí mezi nimi, tu ale hraje dvojí úlohu. Oběma jim umožnila přežít, ale ani jeden není přesvědčen o tom, že dokáže nahradit lidskost.

Autor věnoval knihu památce svého přítele fotografa Benoîta Gysembegha. Ta památka je ale i poctou jeho dědečkovi, jenž v té Velké válce byl frontovým lékařem a svůj příběh mu vyprávěl.

Kniha se čte na jeden zátah, v tomto ohledu je skvělou ukázkou literárního řemesla. Mohla by být kvalitním doplňkem knihy jiné, trochu silnější, totiž románu Pierra Lemaitra

jejž nedávno vydalo v překladu nakladatelství Odeon.