Prevít na folkových pódiích
V roce 2011 se Jícha dostal i do finále autorské Porty díky ironické písni o pocitech čerstvého třicátníka, vylévajícího srdce prostřednictvím sociální sítě, s nezapomenutelnými verši „tak rád bych věřil v Boha, jenže ten tydýt ještě nemá vytvořenej profil“. Jíchův albový debut tudíž patří k prvotinám takzvaně zralým, hotovým. Samotný autor zdůrazňuje v poznámkách na obalu cédéčka, že na desku se nedostala žádná písňová „nedonošená nekřtěňátka“z jeho písničkářských začátků.
Jíchova osobitost netkví v samotné hudbě, starosvětsky folkové. Písničkář s kytarou, decentně doprovázený kontrabasem, občas houslemi a dívčími hlasy, zmáčkne pár předvídatelných posloupností akordů, zazpívá pár očekávatelných melodií. Ovšem správně zvolených akordů a melodií. Autor nejen přiměřeně durově, respektive mollově podtrhuje hu- morný nebo pošmourný obsah textů, ale vhodně využívá i rozpor hudební jásavosti s neveselostí významu, kontrasty vypichující ironii. Ostatně slova jsou zásadní doménou písničkářovou. „Tři akordy a pravda,“říkávalo se.
Písně nikoliv pro lůzry
Právě vytříbená práce s jazykem vyděluje Honzu Jíchu z folkového veršotepeckého průměru. A nejde jen o fakt, že autor protkává texty zdařilými slovními hříčkami, třeba označením krabicového vína coby „chateau de karton“, a výstižnými novotvary jako v názvu písně Stěžejní je výstižnost a vrstevnatost Jíchových veršů. Například v písni
se prolne hned několik zásadních témat: Zatímco v dobách totalitních (které Jícha díky roku narození 1980 příliš nezažil) se prostě nedalo o některých věcech beztrestně mluvit, natož zpívat na ve- řejnosti, ve „svobodných“dobách nastal podobný problém z důvodů takzvané politické korektnosti. „Už nemůžu říct: Jsem bílý nebo černý,“zpívá Jícha. V jiných ohledech naopak nastala svoboda ad absurdum. „A jenom na mně je, koho a co si píchám / v Sodomě zbylo snad aspoň deset nezhulených,“pokračuje písničkář. A navíc konstatuje, že vyslovit přímočaře obecné pravdy a velká slova jako by dnes působilo trapně, „nelze už napsat píseň, co dává smysl“bez „úšklebků kritiků pro příliš jasnou malbu“.
Skvěle vystiženo. Navíc Jícha prvoplánově nemoralizuje, raději glosuje a věci obecné dokáže podat věru neobecně. Konstatování „krásné chvíle se nenavrací a krásné epochy končí okupací“z písně
působit naivně, ale je takové doopravdy?
V ironickém životopise v brožurce k cédéčku Jícha uvádí, že album „chce být přívětivé ke všem, kdo jsou jako já – lůzr frendly“. Citát pěkně ilustruje také fotografie na obalu alba, s Honzou jdoucím do světa v bílých „fuseklích“napasovaných do sandálů. Poselství (bez velikášství toho slova) písní však vyznívá přesně opačně: sice chápavě tematizuje i životní šeď smolařů (zdánlivých?), třeba v písni ale i jejich radost v textu Není „lůzr“naopak ten, kdo se nechá ničit soutěživě-výkonnostně-finančním žebříčkem hodnot a úsilím o takzvaný úspěch, neschopný vykašlat se na to, co si o něm myslí snobské okolí?
Proložit knižní tvorbu nahrávkou se vydařilo. Honza Jícha není ani písničkářský lůzr, ani podbízivě uživatelsky přítulný. Dokonce i ony ošklivé anglicismy používá hezky.