Emanuel Frynta: vědoucí i vidoucí
ratury. A právě tuto jeho polohu představuje objemný svazek, uspořádaný třemi editory a doprovozený obšírným doslovem jednoho z nich (Jiří Honzík), který je nadto uveden i jako jakýsi „nadeditor“.
Emanuel Frynta se dotkl mnoha autorů a témat, přičemž vesměs šlo o texty služebné. Nicméně Frynta o věcech literatury přemýšlel nikoli pouze v horizontu od jedné příležitosti ke druhé, nýbrž také v systematických šířích i hloubkách.
Osobně mi velké překvapení skýtají jeho kritiky, přitom je psal mladík kolem pětadvaceti let. Velmi jasně zde viděl problém velké části poezie mezi lety 1945 a 1948, především to, jak mnozí básníci z přemíry vědění přestávali vidět. Frynta proti sobě staví tvoření organické a tvoření konstruktivní. Básníci druhého křídla „nenavozují představy, nepřitahují do svého okruhu a ke svému úběžníku, naopak tříští a rozbíjejí představy, neboť není jednoty v nich samých“.
Ano, Frynta už tady formuloval své východisko, dané jednotou tvůrce a díla, literatury a živo- ta. Jeho dosti racionální povaha ho nemohla nepřivést do blízkosti strukturalismu, ale nikoli dál. A ruku v ruce s tím, jak si Frynta klade otázky po autorovi, klade si je i po čtenáři, po účinku. Na žádné velké sociologizování tu však nedochází. Ten, kdo není nějak zakotven sám v sobě a v životě, stejně jako umění, které nedokáže zasáhnout svého vnímatele, toť u Frynty prázdnota, ja- lovost, pouhá exhibice, studený projekt.
Široká náruč poezie
Ale pozor, Frynta vedle toho, že měl velké pochopení pro „sdělného“Ignáta Herrmanna či Haškova dokázal mít pochopení i pro navýsost „náročného“Jiřího Koláře. V lásce měl klidně věcného Čechova i velmi rafinovaného Puškina, celkově však mu byl blízký onen dotyk literatury s lidovou slovesností, ať už v podobě říkadla, hospodské historky, či jarmareční písničky. Velmi vlídná slova dokázal mít pro detektivku; i ona se mu vešla do jeho pojetí poezie, třebaže ji nikdo „vlastně většinou ani k literatuře nepočítá“. Fryntovo chápání poezie se neomezovalo jen na texty veršem, ale šlo daleko za ně; je to pro něj cosi jako stálý aspekt lidského ducha. Velmi podnětně psal o překladu a ve svém pojetí literární kritiky zastával názor, aby tato byla i kritikou knihy, což je pojetí, které se dnes velmi silně oživuje.
Jak psal? Střízlivě, nikoli však suše. Jeho racionalistická povaha ho nepouštěla k žádným plamen- ným šaldismům či václavočernismům. Dost podstatných věcí říká často jen tak mimoděk, na okraj toho kterého tématu. Pořád šlo o psaní kontrolované, klidně argumentované... ale vždy zaujaté. I poslední služebný textík si tu nese punc osobitého pohledu.
Jedinou výtku, velmi dílčí, lze adresovat editorům: skutečně asi nebylo potřeba přetiskovat krátké, několikařádkové portréty spisovatelů (nic než příležitostná stylistická cvičení). Tohle by Frynta nikdy neudělal. Tak jako tak dostáváme v této edici knihu vnitřně velmi bohatou, myšlenkově originální, knihu, kterou lze číst jako jistou školu vnímavosti vůči literatuře, ale zároveň si do ní lze mnohdy odskočit jen tak – pro inspiraci, návodnou myšlenku, poučení. Knihu člověka vědoucího i vidoucího.