Tlučhořovi na návštěvě v Národním
tů v bunkru pod bývalou Stalinovou sochou (v libretu například chybí narážka na redaktora Špíglu, který má podvratnou komunistickou akci fotit). Soudruzi na konspirační schůzi plánují vytvořit antipravicovou platformu, aby pod heslem „Čím hůř, tím líp!“vnášeli do společnosti nejistotu a chaos.
Najít dnes téma a libreto vhodné, nosné a „zdůvodnitelné“pro operní zpracování se v posledních letech u nás podařilo málokomu – Martinovi Smolkovi a Jiřímu Adámkovi v opeře
nebo Ivu Medkovi a Markétě Dvořákové v Lábus s Kaiserem jsou dozajista geniální improvizátoři a herci, jak o tom svědčí mimo jiné tisícovka dílů tlučhořovského seriálu, který se vysílá od roku 1991 – jejich „tlachy“mají někdy až mrazivou sílu přesných postřehů o porevoluční době. Je to však humor nepřenosný a „funguje“jen ve vazbě na ně a na jejich brilantní umění měnit hlasy a charaktery. Otázka, kdo „bude dělat“Lábuse a kdo Kaisera, je kvadratura kruhu. A že „všichni“vědí, kdo je třeba Páťa Tlučhoř a další rodinní příslušníci, je bláhový předpoklad inscenátorů i dramaturgie.
Anekdota, která obstojí jako „minutová hra“, také nemá potenciál „utáhnout“více než hodinovou operu. Při jejím rozvedení se na tématu návratu starých komunistických pořádků, o který usilují zarytí estébáčtí soudruzi, se tak jen obnaží jeho prvoplánovost. Jan Kučera je bezesporu všestran- ný talentovaný umělec jako dirigent i skladatel. Pro zhudebnění epizody ze seriálu Tlučhořových zvolil mnohokrát osvědčenou metodu „pasticcia“, na kterém předvedl, že ovládá styly od opery seria přes Bacha, Wagnera, Smetanu, Pucciniho po Degeyterovu
nebo Janáčka. A umí ze stylových i doslovných hudebních citací s ironickou nadsázkou na půdorysu číslové opery včetně tanečních scén sestavit vtipnou hudební koláž s gradací do závěrečného ansámblu. Starý komunista Staliňák se představí kalafovským
senilní komunistka Rudá Marie je adorována velkooperní árií a její otázka „Co to je porno?“vystačí na „velkou“koloraturní tirádu. A heslo „Čím hůř tím líp!“má podobu barokní fugy. To vše s pěti sólisty za doprovodu osmičlenného komorního orchestru. Všichni, barytonisté Josef Škarka jako Páťa, Daniel Klánský v dvojroli Mirka Hýla a Vedoucího Staňka a Michal Kubečka jako Hospodský a Klíčník do bunkru, ale i Matěj Ruppert v tenorovém partu Staliňáka se zjevně pro zesměšnění svých antihrdinů nadchli a k pěvecky regulérním partům „si stihli“i herecky zařádit. Zvláště pak Jitka Svobodová dodala „zasloužilé“soudružce Marii, která se na konspirační schůzku dobelhá s berlemi, aby jimi vzápětí bojovně vyhrožovala všem klausovským pravičákům, požadovaný robustní humor i schopnost pěvecky zvládnout různé styly.
Režisérka Viktorie Čermáková ale jako by opernímu žánru nevěřila. Pokouší se proto spíše konjunkturálně a příliš polopatisticky naskočit na vlnu „politické satiry“za každou cenu nesourodou směsicí estrády, klauniády, černého divadla a paralelní přítomnosti statistů v dobových kostýmech „lidu“60. let. Základem scény Jana Štěpánka je otočný panel, který nejprve prostřednictvím oprýskané kuchyňské kredence znázorňuje interiér žižkovského bytu Tlučhořových. Opačná strana je stěny je osazena mužskými pisoáry a schůzování se odehrává pod Gottwaldovým portrétem za školními lavicemi přikrytými bílými ubrusy. Také kostýmy čerpají z groteskní nadsázky při použití jasně čitelných znaků komunistické éry s vytahanými tepláky, pionýrskými šátky, pracovními plášti.
Kaiser s Lábusem už tlučhořovským seriálem v rozhlasovém panteonu už jsou. Že se tam dostane i Kučerova operní hříčka, tolik pravděpodobné není.