V čem nám chybí Havel

Zítra to budou čtyři roky, co zemřel exprezident. Člověk pozitivní i v dobách méně nadějných

Může se to zdát jaksi neadekvátní tváří v tvář všem těm velkým „fatálním krizím“a výzvám, kterým dnes Evropa čelí: od migrační vlny po agresivní Rusko. Ale Václav Havel v českém veřejném prostoru jednoznačně nejvíc schází v něčem jemném, křehkém a o to silnějším. Byl to člověk, který měl celý život radostnou jiskru v oku – a tu dokázal přenést na lidi i atmosféru kolem sebe. Vyzařoval živé a kladné charisma, které tu dnes citelně chybí: všude ve veřejném prostoru příliš často vidíme spíše lidi tvářící se zakaboněně, naštvaně, zakysle, potkáváme různé hulváty, pesimisty, věštce konce světa, agresory či unylé neosobnosti s nulovým charismatem a bez jiskry.

Kdo si myslí, že to souviselo s dobou a že Havlova „politická doba“budování demokracie byla obecně veselejší a optimističtější, tomu vysvětleme, že s dobou to nesouviselo, protože Václav Havel byl takový vždycky, i v dobách, kdy konec beznadějného komunistického bezčasí nebyl zdaleka ještě na obzoru.

Václav Havel byl člověk laskavý a zdvořilý a právě zdvořilost – to je dnes v této zemi pomalu nejen zapomenuté slovo, ale ke škodě nás všech bohužel také docela zapomenutý fenomén.

Kritický glosátor

Do Václava Havla si všichni asi toužíme promítat leccos. Environmentalisté si myslí, že by Havel stál v čele zeleného hnutí. Promerkelovští zastánci politiky otevřených dveří možná doufají, že by s květinami a dekami vítal uprchlíky. Antibabišovci jsou si jisti, že by Havel byl vrchním antibabišem, apod. Někomu snad mohl zase připadat tak moudrý, že by měl jakýsi recept na všechny ty krize, které se na nás valí, že by byl schopen přijít s nějakým univerzálně spásným nápadem, jak všechno vyřešit, apod., což je úplný nesmysl. Spíše má asi smysl o Havlovi uvažovat jako o kritickém glosátorovi českého a evropského dění.

Jisti si můžeme být jenom tím, že by Havel zcela určitě překvapoval, a to spíše jaksi nepříjemně, protože by vždy říkal něco jiného, než si ideologové, dogmatici, nositelé pravd a noví kádrováci přejí, a určitě by vždy šel proti davu a proudu. Například lze připomenout, že se Havel okázale sešel s Jiřím Paroubkem v době, kdy všichni novináři varovali před novou paroubkovskou totalitou, a český komentariát ho za to tvrdě odsoudil.

O některých Havlových postojích si ale můžeme být zcela jisti. Byl přesvědčeným eurofederalistou, napsal o tom spoustu článků a esejí, žádal dostavbu evropského domu. S uprchlickou krizí i všemi dalšími evropskými krizemi to velice úzce souvisí. Havel by vůbec nepochyboval o tom, že Evropa musí mít společnou migrační politiku a společnou ochranu hranice. Zároveň by ale neustále zdůrazňoval, že je to třeba doplnit demokratickou legitimitou, navrhoval druhou komoru Evropského parlamentu, evropské občanství apod. Všimněme si, že o tom dnes nikdo – ani ti, kdo mají plná ústa evropských hodnot – moc nemluví.

Bezvýhradným příznivcům „vítací kultury“je však třeba připomenout, že Havel mnohokrát zdůrazňoval, že Evropská unie musí také někde končit, a to na hranici jiných kulturních okruhů. Mluvil-li o vnějším ohraničení kultur, těžko by prosazoval neomezený kulturní mix uvnitř EU.

Jakkoli prosazoval pomoc potřebným a otevřenost, je nutné zdůraznit, že v politi- ce bezpečnostní byl Havel vždy a důsledně jestřábem (Irák, Kosovo apod.). A protože všichni víme, že letecké útoky proti ISIS nestačí, lze předpokládat, že by se Havel nebál mluvit o potřebě pozemní invaze a naší (a třeba i německé) účasti v ní.

Havel byl věčným kritikem českého pokrytectví a čecháčkovství, které ale dnes leckde přechází v hnědnutí či fašizaci. Jistě by byl podepsán pod různými apely v tomto směru. Zneužití a pokálení „posvátného“studentského místa by asi bránil vlastním tělem, ale nenechme se mýlit: 28. října by na Hrad zřejmě přece jen šel.

Nový mentální rozpad EU na Východ a Západ by ho trápil možná ze všeho nejvíc, navzdory aktuálnímu vývoji v Maďarsku a Polsku by se ale snažil Visegrád – jako svoje dítě – zachránit, či dokonce posílit.

Nedělejme ale z Havla neomylného vizionáře, z toho by se sám v hrobě obracel. Občas také říkal nesmysly – jako když pravil, že škodovka je německé auto.

Říkal by něco jiného, než si ideologové, dogmatici, nositelé pravd a noví kádrováci přejí, a šel by proti davu a proudu

Jsou i dobré zprávy

Nakonec dodejme, že ne všechno je dnes tak smutné a beznadějné, jak se to leckomu může jevit. Je i mnoho dobrých zpráv. Václav Havel by se spolu s námi asi dokázal radovat, že v druhém kole regionálních voleb ve Francii přišlo k urnám o čtyřimiliony voličů víc a dokázali říci jasné ne nacionalistům, protekcionistům a vyznavačům zavřených hranic. Třeba ten recept poslouží i někde jinde a někdy jindy, třeba i jinde v Evropě zaznamenáme podobné vzedmutí.

Havel by měl také jistě radost z toho, že klimatická konference v Paříži skončila dohodou. I když to není pevně závazná smlouva, která stanovuje sankce, penále a způsoby vymáhání. Dohoda a dobrá vůle nejrozličnějších aktérů jsou přece vždycky lepší než nedohoda.

Stejně tak by snad Havla těšilo, že pozdě, ale přece se rodí společná ochrana schengenské hranice, a jistě by mu dělalo radost, že přes všechny problémy to vypadá, že Rusko na východě Ukrajiny prohrálo a Ukrajina pokračuje v přístupových jednáních s EU. A byl by rád, že minimálně probíhá obnovený pokus pootočit zase k Unii i Turecko, i když to ještě bude cesta dlouhá, trnitá a možná plná zvratů.