Bez mé cigarety není svobody!

Tuzemští odpůrci zákazů kouření v restauracích argumentují především okleštěním svobody. Zákaz kouření používají coby frapantní příklad utahování šroubů, orwellovského bujení restrikcí. Nejpobouřenější, či spíše nejzuřivější internetové hlasy znějí třeba takhle: „Loutkové evropské vlády a parlamenty krok za krokem likvidují poslední zbytky občanských svobod,“volá Ivan Poledník, který se představuje jako geograf, etnograf a religionista a konzervativec. „A tatáž směs bolševické ideologie, dezinformací, pokrytectví a krátkozrakosti mezitím nechala povstat veřejného nepřítele číslo jedna: kouření. Není náhodou, že celosvětový boj proti kouření je více či méně skrytě financován významnými neomarxistickými neziskovkami a nadacemi.“Když už jsme u financování: stálo by za to zmapovat, zda a případně jak lobbuje a kolik investuje tabákový průmysl do souboje, jestli v restauracích kouřit, anebo nekouřit.

Jistě, svobody jedince jsou v ohrožení, a to v ohrožení permanentním, co lidská společnost začala svobodu chápat jako hodnotu. Ale tato ohrožení se proměňují, jako se proměňuje společnost. Nynější ohrožení svobod, ohrožení přitom mnohem naléhavější, leží úplně jinde než v tom, zda kouřit, nebo nekouřit v restauračních zařízeních, byť to zarytému kuřá- kovi pochopitelně může připadat jako nebetyčná buzerace. Povšimněme si, že ti našinci, kteří se prezentují jako konzervativci, jen velmi planě (nebo vůbec) protestují kupříkladu proti rostoucímu počtu kamer, které ve veřejných prostorech sledují náš pohyb, či proti internetovým firmám dokumentujícím náš pohyb po síti, ale i naše osobní záliby, potřeby i nálady. Povšimněme si zkrátka, že tuzemský „konzervativní duch“– přičemž nic proti konzervativnímu duchu jako takovému, naopak! – nebrání v případě kouření občanskou svobodu, nýbrž pouhé vlastní pohodlí, jež způsobuje nepohodlí druhým.

Co mě pak opravdu baví, je české mistrování toho, co je svoboda a co není, a že státy, kde zákazy kouření platí, jsou už jen krůček od totality, což ony nevidí, kdežto my ano – a tato naše citlivost je prý dána tím, slyšíme často, že jsme v totalitě žili, a tudíž na ni máme obzvlášť vyvinutá čidla. Nebyla by spíš namístě pokora a sebekritická tázání se, zda naopak nemáme nedostatečně vyvinutá čidla pro demokracii a svobodu, když jsme si jich v moderní historii užili dosud tak málo?

Mluvil jsem před pár týdny docela dlouho s mladou Češkou zaměstnanou v jednom londýnském baru o její práci. V Anglii, jak známo, platí zákaz kouření od 1. července 2007 pro všechna uzavřená veřejně přístupná místa. Ta žena si pochvalovala, že se jí v tom baru dobře pracuje právě i proto, že se tam nekouří. A také proto, že tam nebují švarc systém, že se tam neokrádá provozovatel ani klientela, že tam panují jasná pravidla. Za tohle by u nás měl být veden občanský a politický boj, a nikoliv za zachování kouření v hospodách.

Tuzemský „konzervativní duch“– přičemž nic proti konzervativnímu duchu jako takovému, naopak! – nebrání v případě kouření občanskou svobodu, nýbrž pouhé vlastní pohodlí, jež způsobuje

nepohodlí druhým