Máme se muslimů bát?
Islám ano, nikoli však ten politický. Jinak bude soužití křesťanů, ateistů a muslimů problém
Před osmi sty lety se František z Assisi zúčastnil páté křížové výpravy (1217–1221). V nilské deltě, u Damietty, padli křižáci do pasti a šest tisíc jich bylo zmasakrováno. František se rozhodl jít k sultánovi. Asi už se nikdy nedozvíme, jestli si bláhově myslel, že jej obrátí na křesťanství, nebo si prostě šel pro mučednickou smrt.
Sultán Malik al-Kámil byl Saladinův synovec a byl to velmi kultivovaný muž. František mu vyložil, že přichází od Boha, aby spasil jeho duši. Saladinův synovec se tím nenechal vyvést z míry. Dlouho s Františkem přátelsky rozmlouval a poté údajně řekl: „Rád bych se obrátil na vaše náboženství, které je krásné, ale nemohu. Zavraždili by nás oba.“
Tato téměř tisíc let stará událost ukazuje, že setkají-li se lidé – otevřené a nezakomplexované osobnosti – najdou k sobě cestu i za extrémně obtížných okolností. Dnes se politický islám (islamismus) snaží dobýt Evropu. Z Blízkého východu a Afriky přicházejí statisíce migrantů z islámských zemí, kde se stát buď úplně, nebo částečně zhroutil (Sýrie, Afghánistán, Eritrea, Somálsko, Libye a další). Máme se tedy bát?
Pravděpodobně jediným schůdným řešením je striktně a důsledně vyžadovat, aby islám v Evropě omezil své ambice jen na oblast víry a mravů, stejně jako je to dnes u křesťanství. To bude těžké, možná dokonce nemožné, ale
pokusit se o to musíme.
František z Assisi a sultán al-Kámil kového náročná výzva – vzdát se (nejen slovy, ale i činy) džihádu a uplatňování zákonů šaría.
Dlouhá a krvavá cesta
Proč to bude nesmírně těžké? Benjamin Kuras ve své knížce Jak zabít civilizaci (Eminent, 2015) cituje výsledky řady průzkumů veřejného mínění, z nichž například vyplývá, že: – 65 procent evropských muslimů pokládá zákony šaría za důležitější než zákony země, v níž žijí; – 61 procent britských muslimů souhlasí s tím, že homosexualita by měla být trestný čin, třetina silně souhlasí, že žena by měla být přinucena k poslušnosti manželových rozkazů; – 62 procent nesouhlasí s ochranou svobody projevu; – 40 procent britských muslimů si přeje zavedení zákonů šaría v Británii; – 35 procent francouzských muslimů souhlasí, že sebevražedné útoky na civilisty jsou oprávněné; – 25 procent britských muslimů (a 18 procent britských muslimských vysokoškoláků) by neudalo teroristu policii.
Byla to dlouhá a někdy i krvavá cesta, než křesťanské církve přijaly za své, že jsou kompetentní jen pro oblast víry a mravů a odluka církve a státu je pro ně požehnáním, nikoliv ohrožením. Pro rozumné soužití křesťanů, ateistů a muslimů v Evropě tedy uděláme nejlépe, když odhodíme politickou korektnost a budeme respektovat islám, nebudeme však tolerovat politický islám, prosazující zákony šaría a džihád (myšlen je politický džihád – úsilí o podmanění nevěřících islámu jako jediné pravdě Boží).
Pokud se toto v Evropě podaří (byť by bylo velmi naivní se domnívat, že půjde o rychlý a bezbolestný proces), může být soužití lidí různých vyznání obohacením a také inspirací pro dlouhodobě stagnující či upadající společnosti Blízkého východu a severní Afriky. Pokud se to nepodaří, stane se politický islám ve 21. století pro evropskou civilizaci stejně smrtelným nebezpečím, jakým byl ve 20. století nacismus a komunismus.
Autor je vedoucím katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci