Pařížanka zachraňuje šperky i meče
Estelle Ottenwelter z pražského Archeologického ústavu AV ČR už více než deset let objevuje skrytá tajemství Turkmenistánu
Má velmi široký záběr. Věnuje se restaurátorství a konzervaci starodávných nálezů: šperků, zbraní i nádob – a to jak v Česku, tak v Ázerbájdžánu a Turkmenistánu. Právě tam přes více než deset let pracuje v terénu. Estelle Ottenwelter, jež přišla z Paříže do restaurátorské laboratoře Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Praze, se podílí i na výzkumech v Ulug Depe, v zapomenutém starověkém městě na kopci u íránských hranic.
Jak se dostala tak daleko? „Studovala jsem na Sorbonně archeologii se specializací přímo na střední Asii,“řekla LN vědkyně. Později se Ottenwelter coby archeoložka a také vystudovaná konzervátorka dostala do Kazachstánu, na Kavkaz a roku 2004 rovněž na důležitá turkmenská naleziště Gonur a Ulug Depe, kde pracuje francouzská expedice.
Školení asijských studentů
„Ve střední Asii je velmi bohaté kulturní dědictví, ale ještě nebylo dostatečně odhaleno. Je tam tolik neprobádaných nalezišť! Přitom jde o důležitou oblast pro poznání kulturních kontaktů mezi starověkou Indií a Mezopotámií,“dodává. V terénu se stará o záchranu nálezů včetně těch kovových; v jednom nevyloupeném „pokladu“z nekropole v Gonuru nalezli její ruští kolegové pod vedením Viktora Sarianidiho třeba i působivé zlaté a stříbrné vázy.
Patrně nejzajímavějším obdobím turkmenské archeologie je doba bronzová (asi 3000 až 1500 př. n. l.). V Ulug Depe již tehdy existovaly masivní obranné zdi, nalezeny byly i domy a nádoby s výzdobou, jež má paralely na širém území Tádžikistánu, Afghánistánu a Íránu.
V roce 2010 Ottenwelter zřídila, s pomocí turkmenských kolegů a za podpory Leon Levy Foundation, celou konzervátorskou laboratoř. Od té doby školí středoasijské studenty, takže už jimi mohla být ošetřena více než stovka cenných artefaktů z různých nalezišť. Za péči o kulturní tradici země ji počátkem prosince vyzna- menal i turkmenský prezident Gurbangulij Berdimuhamedov, když mladé Francouzce a čtyřem kolegům udělil pamětní medaili.
Afghánské dobrodružství
Kariéra ženy, která už vyučovala restaurování kovů na řadě škol, je pestrá. V letech 2004 a 2005 pracovala v Afghánistánu, kde pod patronací UNESCO školila mladé pracovníky, jak konzervovat keramiku v tamním národním muzeu. „Bylo to docela bezpečné, v Kábulu tehdy působilo hodně vojáků. Nosila jsem závoj, nikoliv burku, ale byla jsem zakrytá jako běžná Afghánka... Žila jsem trochu jako ve vězení. Měla jsem řidiče, který mě vždy vozil do muzea,“vzpomíná na epizodu, než se přesunula do Turkmenistánu. Tam už více než dekádu pracuje pod vedením Oliviera Lecomta a Julia Bendezua z elitní instituce CNRS.
A proč vlastně zamířila do české akademie věd? „V posledním ročníku studia restaurátorství jsem vyjela do Prahy na stáž. Přijela jsem sem na tři měsíce – bylo to v roce 2002, pamatuji si totiž na velké povodně a jak byl náš ústav zatopen,“vzpomíná žena, která zde pracovala na keltských mečích. Aby svou práci dokončila, přijela ještě v následujícím roce, potkala svého českého manžela vědce a od té doby má trvalé bydliště ve městě nad Vltavou.
Estelle Ottenwelter se pak podílela například i na dvou grantových projektech (analýze šperků či gombíků z Pražského hradu a výzkumu středověkých mečů jakožto historickém pramenu). S týmem kolegů z restaurátorské laboratoře archeologického ústavu v Praze se zabývá analýzami materiálů a výrobních postupů při výrobě rozličných předmětů – a to z významných českých raně středověkých a středověkých lokalit.
Svou doktorskou disertaci, která se věnuje právě pocínovaným železným předmětům od doby železné až po středověk, rozpracovala ve spolupráci mezi Sorbonnou a Vysokou školou chemicko-technologickou v Dejvicích. „Ještě není hotová, protože mám spoustu jiné práce. Možná upravím téma,“usmívá se Pařížanka pendlující mezi Prahou a Ašchabadem.