Jitřenka – Venuše se přiblíží k Saturnu
První večery roku 2016 jsou na nápadné planety skoupé. Jen Merkur bude možné zahlédnout krátce po západu Slunce. Kvůli ostatním tělesům si musíme přivstat – nebo nespat.
V lednu můžeme na ranní obloze zahlédnout „jitřenku“– Venuši. Zpočátku vychází asi tři hodiny před Sluncem, koncem měsíce dvě hodiny. Nad jihovýchodním obzorem nic tak nápadného ráno neuvidíme. Prvních čtrnáct dní navícmůžeme sledovat, jak se Venuše blíží k planetě Saturn. Nejblíže si budou 9. ledna ráno, kdy je oddělí méně než půl úhlového stupně. Pár dní předtím zátiší doplní Měsíc blížící se do novu.
Od nás můžeme během roku zahlédnout necelé dvě desítky stálic první velikosti. Sedm z nich najdeme v lednu nad jižním obzorem. Seskupeny jsou do ohromného písmene G, které začíná naoranžovělým Aldebaranem ze souhvězdí Býka, pokračuje přes nažloutlou Capellu z Vozky, Castora a Polluxe z Blíženců, Prokyona z Malého psa a Síria z Velkého psa, Rigel z Oriona a končí u naoranžovělé Betelgeuze.
Sluneční soustava totiž leží na okraji nevýrazného spirálního ramene Galaxie, nazývaného Orionovo, jež je bohaté na mladé zářivé hvězdy a na nějž máme nejlepší výhled právě na přelomu roku. Sama Mléčná dráha, jejíž střed leží prakticky na opačné straně nebe v souhvězdí Střelce, je však nenápadná a zahlédnout ji můžeme jen na skutečně tmavé obloze.
Slunce však do tohoto útvaru nepatří. V Orionově rameni leží pouze stálice mladší než třicet milionů roků a některá oblaka mezihvězdného plynu a prachu. Naše hvězda, jejíž věk se odhaduje na téměř pět miliard roků, touto oblastí pouze náhodou prolétá.
Podle legend australských domorodců představují jiskřivé hvězdy Oriona stopu po sedmi vodních sestrách, které v šerověku prchaly před koncem světa. Spolu s řadou temných i světlých mlhovin, stejně jako objektů zářících převážně v neviditelných oborech elektromagnetického spektra, zabírají oblast, která začíná u Rigelu asi devět set světelných roků daleko od Slunce a končí u 1600 světelných roků vzdálené Mlhoviny v Orionu. Naoranžovělá Betelgeuze však mezi ně zřejmě nepatří.
Nejdřív se pozorně podívejte na pruh několika hvězd Meče. Jen očima však neuvidíte rozsáhlý oblak plynu (především molekulárního vodíku) a prachu, jehož cáry zabírají prakticky celou část této oblohy a jehož hmotnost dosahuje 100 tisíc Sluncí. V čele tohoto tuctového útvaru (oblak je výjimečný pouze svou blízkostí) ovšem leží klenot zimní oblohy: Mlhovina v Orionu označovaná též M 42 (NGC 1976).