Tarantinovo otrávené kafe
V mrazivém westernu Osm hrozných zve Quentin Tarantino diváka na manýristicky hnusnou jízdu plnou krve a zla.
Od svého debutu, gangsterky Gauneři (1992), si Quentin Tarantino pečlivě udržuje pověst kultovního autora a stále patří k nejprovokativnějším mainstreamovým tvůrcům. Režisér morytátu Pulp Fiction – Historky z podsvětí či dvojdílného příběhu o ženské pomstě Kill Bill se přitom opírá o oddanou fanouškovskou základnu, která tleská prakticky všemu, co řekne nebo udělá. Režisérovu hru s diváky ovšem už nějaký čas provází stockholmský syndrom.
O citové závislosti mezi obětí-divákem a jejím trýznitelem-režisérem vypovídá i Tarantinův nový film Osm hrozných, který právě vstupuje i do českých kin. V temně pesimistickém příběhu bezvýhradně odporných hrdinů dosahuje Tarantino úrovně svého „artového“kolegy Larse von Triera: míra manipulace s divákem je řemeslně obdivuhodná, tempo rajcovně nepředvídatelné, vypravěčská originalita tak ryzí, že filmoví labužníci mohou ržát nadšením. A autor je morálně hrozný.
Lidské tělo obsahuje čtyři až šest litrů krve, Tarantino jí však před divákovýma očima prolije mnohem víc než půl hektolitru statisticky vyceditelného z titulní osmy. Aktérů je totiž ve filmu víc. Zmasakrování se tak dočká i několik přehnaně milých, zcela nevinných a usměvavých postav – osazenstvo Minniiny galanterie, občerstvovací stanice pro dostavníky v zasněžené horské pustině Wyomingu.
Ke slovu se dostává i Tarantinovo oblíbené explicitní násilí na ženách, byť se jeho obětí tentokrát stává „jen“členka zločineckého gangu Daisy Domergueová. V podání Jennifer Jason Leighové jde sice o cynického, vulgárního skřeta, současně však o ženu, kte-
Lovec lidí s dopisem od Lincolna. rá dokáže s kytarou zazpívat celkem lyrickou baladu.
Tarantino je zkrátka v Osmi hrozných teatrálně nekorektní. Vše, čím provokuje, najdete spíš v béčkových hororech než ve westernech. Osm hrozných ovšem není filmečkem pro žánrové nadšence. Je prestižním a hojně medializovaným dílem významného režiséra. Už začal sbírat ceny od odborníků. A vlivná distribuční společnost Weinstein Company film prezentuje jako favorita nastávajícího oscarového klání.
Ježíš, božských 70mm a 8 1/2
Osm hrozných je ovšem šílená nuda, alespoň v pomyslné první polovině. V čase jednoho normálního celovečerního filmu posloucháte jen bezobsažné řeči postav, nejprve v dostavníku a pak uvnitř jediné místnosti. Sledujete, kterak lovec zločinců John Ruth (Kurt Russell) do povozu, jímž transportuje do rukou spravedlnosti zlopověstnou Daisy, přibírá další dva cestující – svého afroamerického kolegu Marquise Warrena (Sa- muel L. Jackson) a usměvavého Chrise Mannixe (Walton Goggins), který tvrdí, že má být šerifem v městečku Red Rock, kam všichni směřují. Před ledovým blizardem však hrdinové musejí hledat dočasné útočiště v Miniině galanterii, kam už ráno dorazili cestující jiného dostavníku.
Postavy mezi sebou zakrátko odhalí vazby a nesmiřitelné animozity a začnou se vespolek vraždit. Přestože prim hrají střelné zbraně, svou roli sehraje i konev kafe, do které jeden z protagonistů nalije jed (zatímco jiný vybrnkává na klavír Tichou noc). To se stane ve čtvrté kapitole z šesti, ve které Tarantino svého (k smrti znuděného a možná i pěkně naštvaného) diváka konečně „odmění“: vyprávění se mění v detektivku, v níž Warren funguje jako Sherlock využívající logických dedukcí.
V potaz je třeba brát existenci cestujících předchozího dostavníku – a hlas vypravěče (samotného Tarantina). Dění se ostrým střihem vrací do slunného rána. Navenek ležérně uvolnění herci, vyni- kající kameraman Robert Richardson a skladatelský veterán Ennio Morricone promění fajnšmekrovskou, leč statickou „divadelní hru“v neméně sofistikovanou akční palbu. A význam má najednou i ten červený bonbonek uvízlý mezi prkny v podlaze.
Vtipné čachry s vypravěčskou chronologií, uzávorkované do kapitol, jsou Tarantinovou specialitou. Osm hrozných je z hlediska „normální“kinematografie drzým hazardem s diváckou trpělivostí, zapadá však do tarantinovského univerza. Očekávané jsou aluze na předchozí režisérovy filmy, předpokládaná je i koncentrace známých herců a angažmá tarantinovských stálic. Tou hlavní je zde Samuel L. Jackson, jenž se coby seveřanský veterán z občanské války dostává do konfliktu s bývalým jižanským generálem Smithersem (Bruce Dern). Boj Severu a Jihu o svobodu a demokracii doznívá v krveprolití, jehož bezúčelnost zpochybňuje samotnou existenci spravedlnosti. Warren hýčká v náprsní kapse osobní do- pis od prezidenta Lincolna. Současně je ovšem morálně nejodpornější postavou celého vyprávění.
Záměrná nepřítomnost kladného hrdiny a zábavnost přítomných mravních monster upomíná na Gaunery a spojuje hroznou osmu s tím podvratným segmentem kinematografie, jejž tak ostře kritizují všichni mravokárci. Pámbuví jestli se Tarantinovi tentokrát povede uniknout lynči díky záběru sochy ukřižovaného Krista, kolem níž projíždějí oba dostavníky. Režisér sice okázale připomíná, že ví o existenci morálního imperativu, současně ovšem zůstává ateistou, jehož jediným pravým vyznáním a láskou je kinematografie.
Můžeme diskutovat o míře mrazivého odstupu a zjevné stvořitelské lásky k odporným postavám. Nebo o tom, jestli tahle ultračerná groteska není temným a hořkým obrazem současných Spojených států jako světa násilí, nevíry a ztracených ideálů. Jako lekce pro diváky oběti to není špatné, kolik ji ovšem pochopí a přijme z těch, kteří se smějí a tleskají, když devátá postava z osmi ustřelí Warrenovi varlata?
Co asi myslí režisér „skutečně vážně“? Patrně jen odkazy na milované staré filmy a televizní westernové série typu Bonanzy, na kterých vyrůstal. Svébytně morální je jistě i rozhodnutí natočit film v nádherném, zaniklém formátu 70mm Ultra Panavision. To milovník celuloidu Tarantino dokonce rozšířil na omezené uvádění „nedigitální“verze v USA na příslušné promítací technice.
Vrcholným aktem narcistní cinefilie je pak Tarantinova „bilanční“strategie: film totiž nazývá a koncipuje jako své osmé dílo – v návaznosti na vrcholný, autobiografický umělecký opus Federica Felliniho 8 1/2. To vzniklo v roce 1963, kdy se Tarantino narodil – a kinematografie byla tak hrozně, hrozně nevinná.
Osm hrozných
Autorka je filmová publicistka