S Boulezem odchází hudba 20. století
Ve věku devadesáti let zemřel dirigent a skladatel Pierre Boulez. Opouští nás tak patrně poslední velká a supervlivná postava vážné hudby 20. století.
Ať už Pierre Boulez pracoval jako skladatel, dirigent, dramaturg koncertů, propagátor hudby, nebo razantní polemik, vždycky se naplno zasazoval o hudbu takovou, jak ji chápal on. Byla v tom impozantnost a síla přesvědčení, vášeň ve službách kultury – a taky pořádná dávka tvrdošíjnosti.
Po druhé světové válce se stal oddaným a energickým ambasadorem moderní hudební kultury. Svému učiteli – velkému skladateli Olivieru Messiaenovi – cestou z akademie domů říkal: „Hudba je ve strašném stavu! Kdo ji dá do pořádku?“„Ty,“smál se Messiaen. Po roce 1945 byli Evropané v mnoha oborech přesvědčeni, že je třeba začít od čistého stolu, bez poskvrn válečné éry. Boulez začal psát hudbu struktur poučených moderní vědou. „Hudba není produktem zábavy!“odpálil ty, kdo něco namítali. „Je to produkt kultury, který obohacuje naše životy.“
Boulez skladatel a Boulez ideolog se navzájem prostupovali. Di- rigent a autor Esa-Pekka Salonen se vloni pro New York Times vyznal z jeho vlivu: „Mladou generaci vždycky přitahují černobílé soudy – aspoň u mě to tak bylo. A Boulez byl jako stroj na černobílé postoje. Říkal: To je dobře, to je špatně.“V padesátých letech rozhněvaný mladý muž Boulez prohlásil: „Pokud skladatel necítí nezbytnost dodekafonické metody, je zbytečný.“Přímo se zpěčoval myšlence, že by nová doba neměla mít novou hudbu.
Atraktivních soudů pálil rozhněvaný mladý muž Boulez ze svých zbraní po dlouhá léta dost a dost. Pár měsíců po smrti Arnolda Schönberga píše článek s titulkem Schönberg je mrtev: říká, že velké styly minulosti mají též minulosti zůstat – a že autoři, kteří se přiklonili od své vlastní cesty ke stylům starším či k sentimentu vůči tradiční kultuře, se mýlí a odpadli tím z velkých dějin umění.
Francouz a duch němectví
A Boulez jel dál: „Nejlepším řešením problémů operního světa by bylo vyhodit operní budovy do vzduchu.“„Některé současné skladby vzešly ze zběsilé aritmetické masturbace!“K vypjaté moderně tíhl i proto, aby už nikdy neexistovala nacionalistická hudba zneužitelná propagandou, už žádný „ryze německý“Beethoven, kterého za války slyšel zapřaženého do účelu nacistické propagandy. Náhle tu byl mezinárodní styl, snaha o „objektivní“zrcadlení složitých principů v hudbě: Boulez v tomhle předznamenal bytostně mezinárodní globalizovanou společnost.
Boulezovy devadesátiny vloni slavili stejně slavně a intenzivně Francouzi, Němci, Britové i Američané: ve všech těch zemích Pierre Boulez dlouze profesionálně působil. Vedl tu po léta orchestry, natáčel popularizační pořady a propojoval se skrze ně s celými generacemi. „V hudebním vzdělávání zeje velká mezera. Předpokládá se, že lidé, jejichž zkušenost končí u Debussyho a Strausse, budou schopni docenit naše současné hudební snahy; jenže to je omyl, tam není žádná spojitost,“řekl.
Pro skladatelský klid jezdil do svého domu v Baden-Badenu, byl zásadní postavou proslulých avantgardních kurzů v Darmstadtu: k německému naturelu měla jeho systematičnost a usilovnost vždy blízko; Němci ho přirovnávají k Heinrichu Heinemu, který překročil Rýn v opačném směru a také v sobě sloučil německého a francouzského tvůrčího ducha.
Velkým třeskem bylo Boulezovo setkání s Wagnerem. Spolu s režisérem Patricem Chéreauem využili objednávky z Bayreuthu a sté výročí Prstenu Nibelungů využili k revoluční modernizaci inscenování Wagnera: jejich operní verze (1976 –1980) jde dodnes na odbyt na DVD. Síla nespočívá jen v tom, že bohové byli stylizováni jako kapitalisté, Wotan vypadal jako bankéř a Nibelungové jako drcení lidé „tam dole“; celý háv, včetně zvuku a výrazu, vtahoval Richarda Wagnera do našich časů. Wagnerovci nikdy nepřestali být Boulezovi vděční.
Poslední operou, kterou oddirigoval před odchodem ze scény, byla Janáčkova Z mrtvého domu (2008). O rok později obdržel v Brně čestný doktorát za uvádění a propagaci Janáčkových děl.
Jeho vliv stran státní politiky vůči hudbě byl ve Francii naprosto bezkonkurenční. (Esa-Pekka Salonen: „Nikdy jsem nebyl tak blízko Ludvíku XIV., jako když jsem dirigoval jeho Ensemble interContemporain.“) Boulez inicioval vznik výzkumné instituce pro hudbu IRCAM, propojené s Centre Pompidou, vymohl pro hudbu i mnoho dalšího. Pro někoho byl pedant, puritán, buldozer, který hlásal hudbu jako morální filozofii; pro jiné neúnavně podrýval povrchní myšlení a kladl pumy do cesty měšťáckému zacházení s koncertním životem.
Ještě vloni otevíral novou velkolepou koncertní síň zcela současných parametrů Philharmonie de Paris. Od jeho úterní smrti mu vzdali poctu mnozí, mimo jiné francouzský premiér Manuel Valls: „Odvaha, novátorství a kreativita: to vše znamenal Pierre Boulez pro francouzskou hudební scénu. Udělal z ní maják, jehož zář dopadala na celý okolní svět.“Tak to chodí: bytostně nadnárodnímu autorovi se po smrti dostane pěkně nacionalistického poděkování...