Ať žije čistý humor bez vtipu
Sociální sítě se už léta pojí s internetem. Člověk, který je na sociální síti, třeba na Facebooku, se vyznačuje tím, že od božího rána do pozdního večera sleduje svůj počítač (mobil), aby mu nic na síti neuteklo. Jenže sociální sítě tu byly už dávno v době předpočítačové.
Lidé se scházeli v hospodách. Rovněž se starali o to, aby jim nic na síti neuteklo, ale museli pro to vyvíjet větší vlastní aktivitu. Řekněme rovnou, že ji vyvíjeli rádi. Ukázkou sociální sítě oněch časů je Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, známá i pod zkratkou KŠ.
Pokud nevíte, oč jde (a tím víc, pokud to víte), neváhejte a jeďte do Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem. Tamní výstava je obsáhlá, solidně zpracovaná a informativní. Však její autorkou je Duňa Slavíková, sama členka KŠ a manželka malíře Otakara Slavíka (1931–2010), jedné z opor KŠ.
Křižovnická škola existuje už půl století, i když její opory postupně odcházejí. Výstava v Roudnici nad Labem dokládá, co všechno ovlivnila tato původně stolní společnost.
V hospodě jako v útočišti
Nemá velký smysl pokoušet se o přesnou definici KŠ. Bývá řazena mezi umělecké spolky, ale je něčím širším. Zahrnovala a stále zahrnuje lidi různých zaměření, profesí i zájmů. Spojovalo je nutkání k „bezdůvodnému veselí“a k „bytí v hospodě jako v útočišti, místu setkání, kde se žije, miluje i umírá“.
Heslem byla otevřenost. A tu lépe než stanovy spolku dokládalo hospodské prostředí, kde se člověk s ničím neskryje. (Postupně šlo o pražské podniky U Křižovníků, odtud název, U Svitáků a U Zlatého soudku.) Lépe než nějaký ideový program přiblíží KŠ i ten nejstručnější výčet osobností s ní spojených.
Jsou to především otcové zakladatelé (1963), výtvarníci Jan Steklík a Karel Nepraš. Pak výtvarnice Naďa Plíšková, básníci Vladimír Burda, Nikolaj Stankovič (s manželkou Olgou) či Petr Lampl, malíři Zbyšek Sion či Rudolf Němec, teoretici Ivan a Věra Jirousovi, akční umělci Eugen Brikcius či Olaf Hanel, psycholog Vladimír Borecký či hudebník a student teologie Vratislav Brabenec (on prý šířil argument, že hospoda coby nástroj komunikace je od slova hospodin).
Úhrnem se tam sdružovali intelektuálové, lidé z více či méně okraje oficiální společnosti i ti, kteří mířili k tvrdému undergroundu a které pak normalizace přesunula z okraje společnosti až do vězení. Takže žádný uzavřený disent ani „androš“, ale široká škála postojů i osudů.
Exponáty výstavy se dělí do dvou skupin. Tou první jsou artefakty, hlavně obrazy a sochy umělců z KŠ. Druhou skupinu zastupuje žánr, řekněme, abiturientský. Podobně jako se na srazech x let po maturitě ukazují staré fotky a vzpomíná se, kdo je ten či ta, co dělali, s kým chodili a co prožili, v Roudnici zajišťují totéž tabule s fotografiemi z 60., 70. i 80. let. Ti, kteří dnes patří mezi důstojné dámy a pány tu a tam vystupující v televizních dokumentech (například v cyklu Underground), na těch starých snímcích září v rozpuku mládí a spontaneity.
Tuto pasáž si vychutnají hlavně znalci, i když popisky u fotek informují i méně zasvěcené. A najdou se tam i věci vysloveně pro fajnšmekry. Třeba příspěvky Eugena Brikciuse do dětského časopisu Ohníček z roku 1971 (například návrh „hry na louže“). To je něco. Čerstvý laureát prestižní Seifertovy ceny začínal v KŠ a publikoval v Ohníčku.
Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu