Právo na masopust
Někdy se velký „kulturní“zážitek může odehrát ve vyprodané koncertní síni, někdy na poli, kde nikdo žádné vstupné nechce. To pravé masopustní úterý má letos datum až devátého února (čtyřicet dnů před Velikonocemi). Ale už o uplynulém víkendu se konal velký masopustní rej: hned za humny hlavního města, a tedy coby příležitost i pro Pražany, aby zjistili, co jsou zač tyhle dávné tradice.
Na rozdíl od zkušených maškar jsem tomu propadl poprvé. Největším překvapením na místě je množství těch, kteří se vydávají do průvodu – a zároveň fantazie a množství práce na maskách a kostýmech. Stovky lidí, kteří chodí přes týden do víceméně seriozních zaměstnání (nebo přinejmenším škol), si v tenhle den neváhají natírat obličej bíle nebo brčálově, dělat ze sebe šašky, vojáky, ufony, roboty či maskovat se za vlčí mák. „Čau!“řekl mi medvěd; známe se z veřejnoprávního rozhlasu. Pochodující velká umrlčí lebka prostrkuje prázdnou očnicí objektiv a dokumentuje; skoro by tak mohlo vypadat logo filmařského cechu. Kašírované tváře se v průvodu střídají s dámou maskovanou za bažanta, je tu robot R2D2, mnich prodává odpustky, registruji tři zebry, jedlíky, do jejichž chřtánu jakýsimechanický princip při chůzi zasouvá věnec buřtů, velkolepé smrtky v nadživotní velikosti. Tradiční postavy (policajt, Žid) nahradilo něco dnešního, jak jinak. Na střechu obecního transformátoru vylezli dva lidoopové a koulují průvod. Zasahují i dětský kočárek maskovaný za traktor.
Podvečer je pak svědkem soutoku: na tomhle masopustu se totiž ve scenérii kopce mezi obcemi setkávají tři průvody: z Roztok, ze Suchdola a z Únětic. Organizace je přesná, ale vlastně nenápadná: lidi tu jsou sami za sebe, jde to zlehka, tak málo pravidel musel někdo stanovit a už vůbec je nikdo striktně nevymáhá.
Kdo nemá masku, na toho se vrhne královna masopustu a zmaluje mu tvář aspoň starou rtěnkou. Kdo chce otěhotnět, má tančit s medvědem. Říká se, že moderní společnost má už karneval každý den, zábava proudí nonstop: ale s tímhle velkým dnem bláznů se člověku náhle zachce žít tak, aby měl na svůj masopust právo. Ten rozdíl, to svolení vyjít totálně ze své kůže, znamená hodně. Taky proto, že se pak chceme vrátit do identity, která stojí za to.