Někdo v tom sporu nemluví pravdu
Vminulém čísle Orientace jsme publikovali interview s italským bohemistou Giuseppem Diernou (* 1954) pod názvem Byl jsem tady nejen u prazdroje. Autorem rozhovoru byl publicista, kritik a literární editor Radim Kopáč, zaměstnáním pracovník Oddělení literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. V Orientaci zveřejnil v minulých měsících tři materiály: rozhovor se syrským lékařem a bohemistou Ghiasem Mouslim a dvě sondy – o vydávání české literatury v Německu a v Polsku. Texty to byly korektní. Reakce na rozhovor s Diernou jsou silně negativní. Z jakých důvodů, ukazují přítomné texty.
Spor je to vytrvalý a hluboký. Upřímně: kdybych byl býval tušil, jakou ráži ty averze mají, interview bych nepublikoval, neboť přínos těchto výměn je pro „ostatní“veřejnost mizivý.
Vpravo na této straně je jak reakce autora rozhovoru, tak výtah z reakce G. Dierny. Kopáč se v ní mj. ohrazuje proti tvrzení, že „stejný autor už v minulosti položil stejné osobě v podstatě stejné otázky a dostal i stejné odpovědi“. Fakt je ale ten, že 1. června 2005 Portál české literatury, jemuž tehdy Kopáč šéfoval, publikoval s Diernou rozhovor Neleštím knižní záložky, který vedl Jan Nejedlý a v němž se nejedna partie podobá těm, které obsahoval rozhovor s Kopáčem. Následovaly tvrdé reakce (zejména od – tehdy docenta, dnes profesora – P. A. Bílka z FF UK). Kopáč následně pořídil interview s jednou z napadených – s Annalisou Cosentinovou. Tyto texty, veřejně již nedostupné, má nyní redakce LN k dispozici a já panu Kopáčovi zamlčování těchto okolností, tyto hrátky velmi zazlívám.
Celá reakce G. Dierny se sem nevejde. Vyjímáme z ní dvě pasáže. Spor přeneseme na Lidovky.cz, neboť tam mohou strany sporu argumentovat i odkazy na internetové zdroje a nebrat tolik v potaz omezený rozsah tiskového prostoru. A čtenáři to umožňuje snazší orientaci v případu. Pro papírové stránky Orientace tímto náhledem do italské bohemistické kuchyně bereme spor za uzavřený, neboť by se pro neaktéry stával zcela nepřehledný.
Kromě toho má případ i čistě novinářský rozměr: nedůvěra, neustálá podezíravost a ověřování faktů jsou nutnou výbavou, i když si člověk říká, že akademičtí pracovníci by přece...
Svelkým překvapením jsme si přečetli rozhovor v příloze LN Orientace dne 13. února 2016. A to ne kvůli obsahu, protože stejný autor už vminulosti položil stejné osobě v podstatě stejné otázky a dostal i stejné odpovědi. A z podobného důvodu ani ne kvůli neinformovanosti člověka, který zastává důležitou funkci na Ministerstvu kultury ČR, kde se věnuje propagaci české literatury v zahraničí, a tudíž by si mohl alespoň ověřit nejzákladnější informace, které dostává od dotazovaného. Ale jelikož to neudělal ani v minulosti, patrně to neudělá ani nikdy příště.
Velké překvapení způsobil fakt, že text vyšel v příloze Orientace, kde se tak pozorně reflektuje česká minulost, v respektovaném deníku, od něhož se očekává větší profesionalita v ověřování publikovaných informací.
Polemizovat s rozhovorem by znamenalo komentovat skoro každou větu, ale to není náš úmysl. Přece jen bychom ale rádi položili několik otázek.
Je opravdu tak těžké spočítat, že je poněkud zvláštní vydávat se za Ripellinova žáka a uvést jako datum zapsání na fakultu podzim 1977 a ihned poté fakt, že Ripellino tehdy už češtinu neučil, a jako datum Ripellinovy smrti uvést jaro 1978? Jak mohl Dierna „studovat na univerzitě v Římě češtinu a ruštinu u Angela Marii Ripellina“, si dokáže asi představit jen autor rozhovoru.
Je opravdu tak těžké získat relevantní informace ohledně toho, co v Itálii znamenají slova „docent“a „profesor“? V italském univerzitním systému je titul univerzitního profesora neoddělitelný od funkce, takže nestačí získat „idoneit`a“neboli „abilitazione“(něco jako „způsobilost“), aby mohl člověk používat titul profesora. Je nutné, aby nějaká univerzita „způsobilému“poskytla na dobu neurčitou funkci, se kterou je titul spojen. Teprve od té chvíle pak titul platí. Dierna univerzitním profesorem není. Jeho jméno nefiguruje v seznamech vědeckých pracovníků na italských univerzitách (to lze jednoduše zjistit na stránkách italského ministerstva školství). Tam lze také zjistit, že italský systém počítá s další úrovní profesury („professore associato“), již v současné době zastávají čtyři osoby (na univerzitách v Neapoli, Padově, Římě a Udine). Nadto tu takzvanou „způsobilost“na nejvyšší úrovni („professore ordinario“) má také současný profesor české literatury na univerzitě v Neapoli, takže ani tvrzení, že by Dierna býval byl, anebo dokonce je jediný „způsobilý“, není pravdivá.
(„Už třináct let má jako jediný profesuru. ‚Mnozí se pokoušeli projít konkurzem, někteří až pětkrát, jako třeba docentka Annalisa Cosentinová v Římě, ale neprošli,‘ říká Dierna,“stálo v rozhovoru – pozn. red.)
Je tak těžké zjistit si, že Dierna nikdy žádnou vědeckou monografii nepublikoval a je i minimálně citován ve vědeckých pracích nejen v Itálii, ale i v českém kontextu? Autorem podepsané knižní publikace jsou totiž ze záhadného důvodu přístupné jen třeba v jediném výtisku pouze v jedné italské knihovně (http://www.internetculturale.it), natož aby se daly koupit či objednat.
Je tak těžké si ověřit, že tolikrát kritizovaná Alena Wildová Tosi, u které Dierna vystudoval, vydala důležité bibliografické práce, gramatiku a větší počet studií? A že žádná profesura, a to ani v Itálii, se „uzurpovat“prostě nedá?
(„Její přednášky byly ovšem průšvih, ona jen otrocky překládala texty – žádnýkomentář, žádný vhled,“pravil Dierna o Wildové Tosi – pozn. red.)
Je opravdu tak těžké se zeptat, jestli náhodou není víc lidí, již slyšeli od jisté doby Bohumila Hrabala křičet „ven“, když si dotyčný Dierna sedl k němu ke stolu? A že Hrabal měl mnohem užší vztah k jiným italským bohemistům? („Bral mě jako otec nevlastního syna,“tvrdil Dierna v rozhovoru – pozn. red.)
Je myšlena správně věta, že nemáme „přehled ani o tom, co se děje na grantovém poli, kde bádají“?
Mondadori? (Když jsem publikoval v La Repubblica recenzi podprůměrného překladu Hrabalových Morytátů a legend docentky Cosentinové, zažalovala mě k soudu. Samozřejmě prohrála, řekl Dierna – pozn. red.)
Těch otázek by mohlo být mnohem více, protože většina tvrzení o italské bohemistice obsahuje neskutečné množství dezinformací, polopravd a lží. Není jistě náhoda, že když časopis Listy filologické publikoval v rozhovoru zmíněný článek z roku 1995, jenž kvůli podobnému difamačnímu obsahu nevyšel ve sborníku z I. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, i tak nekonfliktnímu člověku, jako byl Alexander Stich, nezbylo než opustit redakci.
Skoro to vypadá tak, že si redaktoři Orientace s celou věcí nijak nelámali hlavu, podobně jako to udělal při krásném poetickém setkání s Diernou podle rozhovoru jinak tak obávaný normalizátor Vítězslav Rzounek, který mu umožnil nezištně konzultovat celý zlatý fond české literatury. Člověku by se nad tím příběhem chtělo dojetím slzet...
Alessandro Catalano, Annalisa Cosentinová, Sergio Corduas, François Esvan, Anna Perissuttiová, Sylvie Richterová, Alena Wildová Tosi
Co snad stojí na obou reakcích za zmínku? To, jak se jejich autoři dopouštějí přesně toho, co vytýkají G. Diernovi. Jak mi, jako autorovi rozhovoru, podsouvají lživá tvrzení („stejný autor už v minulosti položil stejné osobě v podstatě stejné otázky a dostal i stejné odpovědi“; s GD jsem dělal rozhovor jediný, ten, který vyšel v LN). Jak jim uniká podstata žánru rozhovoru (který rozhodně nevylučuje subjektivní, osobně zaujatá stanoviska). Jak nerozlišují mezi rolí zpovídajícího a editora (který zodpovídá za formu i obsah publikovaných textů). Jak účelově zaměňují část za celek (pí Cosentinové a současné italské bohemistice se interview věnuje zhruba z jedné desetiny). Jak usilují dodat svým tvrzením relevanci jednak útoky ad hominem („hrubá profesní chyba“, „manipulativní záměrnost“, „profesionální selhání“), jednak soudržnou kolektivností (zpovídaného napadá celý ÚČLK v Praze plus sedm bohemistů z Itálie).
Je opravdu tak těžké se zeptat, jestli náhodou není víc lidí, již slyšeli od jisté doby Bohumila Hrabala křičet „ven!“, když si dotyčný Dierna sedl k němu ke stolu?
e jsem byl žákem profesora Ripellina, je prokazatelný fakt. První podpis v novém indexu byl od něho za zkoušku z ruské literatury (předmětem byl tehdy Majakovskij) a další rok jsem chodil na jeho fascinující přednášky o Pasternakovi. (...)
Další dilema: Cosentinová je řádnou profesorkou (ordinario), anebo pouze docentkou (associato), jak tvrdím? Kolega Wiendl nemá vůbec představu o italském univerzitním systému, italští bohemisté zase předstírají, že ten systém neznají. Cosentinová řádnou profesorkou není, jinak by se o tento titul třikrát (když jsem v rozhovoru řekl pětkrát, byl to omyl) nepokoušela. Pokaždé neúspěšně a s posudky, které lze označit za zdrcující. Jedna ministerská komise mluvila jednohlasně o „nedosažení úplné vědecké vyzrálosti“, další o „nedostatku jakékoliv originality“, o „nedostatku metodologického základu a teoretické přípravy“, o „publicistickém rázu její produkce“, o její „neadekvátní vědecko-popularizační činnosti“. Proč podepsaní „italští bohemisté“neposlali rozhořčený dopis i oněm třem ministerským komisím? (...)
Avšak problém docenta nebo řádného profesora je podstatný ještě z jiného důvodu: řádným profesorům jsou v Itálii vyhrazena nejdůležitější rozhodování o konkrétním směřování fakulty a organizaci studií; docenti zůstávají za dveřmi – a to je důvod, proč česká kultura za takovéhoto stavu věcí nemá na italských univerzitách perspektivu dalšího rozvoje, jak už uznávají i obeznámenější slavisté. Průkazně mluví i čísla: zatímco bohemisté mají pouze ony dva zmíněné docenty, polonisté se mohou chlubit šesti docenty a třemi řádnými profesory. Zato jsou ti bohemisté hrdí na to, že jediný Ital habilitovaný coby řádný profesor české literatury (totiž autor tohoto textu) nepřednáší na žádné fakultě. (...)
A ještě k těm podpisům pod kolektivním dopisem – říkají, kdo jsou vlastně „italští bohemisté“. Dva z nich (Esvan a Perissuttiová) se věnují lingvistice (což není totéž), a Catalano a Cosentinová jsou tedy jedinými činnými bohemisty. Ostatní tři jsou už bohužel penzisté, již léta mimo univerzity...