Řekni ďáblovi možná

Energetický dort s virtuozitou pejska a kočičky. Přitom reálná energetika se dost podstatně proměnila

Atomčíci a solárníci platili v energetice vždy za neslučitelné protiklady. Teď však polarizace ubývá. Řada advokátů na obou stranách přestává v protějšku vidět Mordor a uvažuje o smíření jaderných reaktorů s obnovitelnými zdroji.

Ateď naštveme zase někoho dalšího.“Tři britští publicisté dobře odhadli, co jejich článek pro deník The Guardian udělá. Loni v září napsali, že plánovaná stavba atomového reaktoru Hinkley C je předražený nesmysl. Což by nebyl úplně originální názor. Zvlášť když všichni podepsaní mají pověst předních ekologických komentátorů. Kdyby tu nebyla jedna komplikace. Každý z nich je totiž také známým přímluvcem jaderných elektráren.

Nesnadno by se v energetice hledal větší protiklad než jaderné reaktory a výroba z obnovitelných zdrojů. Po několik desetiletí tvořily dvě soupeřící ekonomické filozofie: výroba v malém proti velkým elektrárnám, diverzita kontra stabilita, nevyčerpatelný vítr a sluneční paprsky versus uranové doly, čistá energie místo radioaktivních odpadů. Navíc se v podstatě navzájem vylučovaly. Advokáti obnovitelných zdrojů prosazovali postupný pře- chod na udržitelnou energetiku. Argumentovali přitom, že v posledku samozřejmě nemůže být její součástí štěpení atomu, jež závisí na čerpání ubývající uranové suroviny a vyrábí kvanta odpadu. A proponenti nukleární energie považovali větrné nebo solární elektrárny víceméně za vtip – bezvýznamnou, nespolehlivou a přeludně drahou hračičku, kterou prostě nelze brát vážně.

Otázka, před kterou už nestojíme

Právě této polarizace však v poslední době ubývá. Rozprava o energetice se stává nuancovanější, pragmatičtější a složitější. Má to patrně několik příčin. Především na obou stranách ubývá minusů.

Výroba energie z obnovitelných zdrojů teď už evidentně žádný vtip není. Náklady rapidně klesají. V roce 1977 jeden watt výkonu solárních panelů přišel na 78 dolarů; teď už bývá stokrát levnější. Jenom během předcházejících tří let klesla cena fotovoltaiky na polovinu. Příčinou je lacinější masová výroba i razantní technologické průlomy.

Německo už vyrábí třetinu elektřiny z obnovitelných zdrojů; Dánové dělají stejnou část jenom z větrných elektráren a rozvodné sítě to zvládají. Rychle se snižuje rovněž cena baterií. V kombinaci s IT inovacemi to umožňuje, aby koncept chytrých sítí – rozvodů, které umí pružně reagovat na výkyvy ve výrobě – přestával být inženýrskou fantazií. Statisíce solárních panelů na střechách, obecní větrné turbíny nebo farmářské bioplynové stanice, kde vyrábějí proud z prasečí kejdy, se staly respektovanou a seriózní součástí moderní energetiky.

Také jaderné elektrárny jsou mnohem spolehlivější než před několika dekádami, kdy o nich Evropa začala konverzovat. Postupným vylepšováním se snížilo riziko vážnějších havárií natolik, že některé velké ekologické organizace jej přestaly považovat za faktor, který by měly brát v úvahu při rozhodování se o svém názoru na případné nové reaktory.

Povrchová těžba uranu konzumuje nemalé kusy krajiny, přesto v tomto ohledu při přepočtu na jednu vyrobenou kilowatthodinu nevychází hůř než větrná či solární energetika. Ani problém radioaktivního odpadu už není tak vyhrocený. Atomové reaktory sice dál každoročně vyrábějí desítky tun vyhořelého, krajně toxického paliva. Ale dělají to už desítky let – Česko jej má teď ve skladech asi tisíc tun. Příští generace se o něj budou mu- set postarat. Jestli jim k uložení ponecháme dvakrát více nebo méně kontejnerů, je přece jen trochu méně vyhrocený problém než původní dilema, zda jim nějaké vůbec nechávat: otázka, před kterou už jsme jaksi přestali stát. Navíc někteří advokáti obnovitelných zdrojů i nukleární energetiky sdílejí názor, že bychom měli s odpady nakládat trochu jinak, než předurčují současné oficiální plány. Navrhují vyhořelé články v úložištích nepohřbívat navždy a prozatím ponechat otevřené dveře pro případnou recyklaci.

Nicméně hlavní příčina proměňujících se náhledů spočívá v tom, že jeden trabl současného elektrárenství stále zřetelněji vyčnívá nad ostatní. Přednost proto dostává úkol rychle snížit náš návyk na uhlí.

Seznamte se: Počerady

Asi deset kilometrů od Mostu stojí na kraji Českého středohoří čtyřicet let starý elektrárenský komplex. ČEZ v něm každých dvanáct měsíců spálí 96 tisíc vagonů uhlí. Kvůli mikročásticím prachu a oxidům dusíku, které tři komíny napumpují do vzduchu, přitom předčasně umřou asi dvě stovky lidí ročně. A do atmosféry přibude stejné kvantum skleníkových plynů, jaké vyrábí polovina všech osobních aut na našich silnicích. Seznamte se: Počerady, dvojka mezi sedmnácti velkými uhelnými elektrárnami v Česku.

Uhlí bylo pro svět požehnáním. Nadiktovalo větší část našeho příběhu minulých dvou století. Civilizace díky němu během nich vyskočila jako legendární tyčkař Bubka. Uhelná energie poháněla prů- myslovou revoluci a proměnila váš i můj domov; umožnila rozmach obchodu i růst životní úrovně. Kromě toho však má i minus: snižuje průměrnou dobu dožití.

Tuzemská debata o záporné stránce uhelné energetiky se v minulých dvaceti letech soustředila ponejvíce na povrchové doly. Léta jsme stáli před rozhodnutím, jestli těžbě obětujeme další podkrušnohorské obce. Rubání paliva od války spotřebovalo přes 300 čtverečních kilometrů severočeské krajiny a přinutilo desítky tisíc rodin opustit domovy. Proto se z rozpaků, kolik toho ještě rypadlům dovolíme, stala víceméně kulturní otázka. Narýsovala přehlednou úlohu: jaká je cena, kterou jsme připraveni za dolování platit?

Kromě dobývání ovšem uhlí také spalujeme, což nadělá nemenší paseku. Sice jsme – hlavně díky účinnému zákonu o ovzduší a novým filtrům – snížili exhalace oxidu siřičitého o 93 procent. Česko tak skoncovalo s kyselými dešti, na něž za Jakeše umíraly stovky čtverečních kilometrů lesa v pohraničí. Komíny však dál pumpují do vzduchu mikročástice prachu, oxidy dusíku i metráky toxické rtuti. Kromě churavějících dětí a zbytečných úmrtí to znamená také solidní částky za provoz nemocnic, promeškané hodiny nebo korozi materiálů. Ekonomové z Univerzity Karlovy spočetli, že účet za škody, které špína ze sedmnácti velkých elektráren způsobí, činí asi 40 miliard korun ročně. Ale v době, kdy se země se přela o limity těžby a osud Horního Jiřetína, tenhle problém léta postával stranou.

Postupným vylepšováním se u jaderných elektráren snížilo riziko vážnějších havárií natolik, že část ekologických organizací už jej nepovažuje za faktor, který by brala v úvahu