Jak si rozumí Češi a Slováci
Způsob, kterým se spolu dorozumívají Češi a Slováci (každý svým jazykem), je ve světě mimořádný, ale ne unikátní – podobně komunikují např. Dánové, Norové a Švédové nebo mluvčí některých jihoafrických jazyků. Tento způsob komunikace považujeme víceméně za samozřejmý, i když po rozpadu Československa začalo zaznívat, že české děti už slovenštině nerozumí.
To je ale otázka: nejsou totiž výsledky výzkumu z doby federace, v němž by se jazykové schopnosti dětí testovaly a které bychom porovnali s dnešním stavem. Vzájemná srozumitelnost byla sice dřív vnímána jako samozřejmá, ale malé děti byly považovány za výjimku – kvůli svým ještě omezeným komunikačním zkušenostem. Z vědeckého hlediska tak nelze s jistotou říct, zda české děti opravdu „už nerozumí“, anebo zda to tak nebylo i dříve.
Z doby federace (r. 1971) známe výsledky ankety Ústavu pro výzkum veřejného mínění, v níž sami respondenti hodnotili své jazykové schopnosti. Z nich 12% prý slovensky umělo aktivně, 55% jen pasivně a 33 % vůbec. Pozdější výzkum T. Dickinse z r. 2005 zjistil, že až 61 % respondentů slovensky do nějaké míry údajně rozumí i hovoří (!), 29% rozumí, ale hovoří jen s obtížemi a 10 % slovenštinu neovládá vůbec.
Trochu jiné výsledky podalo v r. 2012 Centrum pro výzkum veřejného mínění, podle něhož 55 % Čechů rozumí slovensky bez problémů, 44 % s menšími obtížemi a jen 1% téměř nerozumí. To je výborné skóre, ale vše jsou to prohlášení o vlastních jazykových znalostech, nikoli reálné jazykové schopnosti. Otestovat však znalosti celého jazyka je technicky asi nemožné. Z částečných výzkumů jsou nicméně zajímavé ty, které Čechy srovnávají se Slováky. Podle výzkumů z konce 90. let mezi středoškoláky byli úspěšnější ti slovenští: testovací úkoly zvládli s 67% úspěšností, zatímco jejich čeští vrstevníci s 50%.
Slovenské děti česky rozumí
Příčiny této asymetrie naznačil výzkum Ústavu pro jazyk český z r. 2014, který srovnával schopnost pětiletých dětí rozpoznat význam slov v druhém jazyce. Už taktomalé slovenské děti byly úspěšnější než ty české, ale ani ty české nedopadly špatně. Jedním z překvapení bylo pohotové rozpoznání zcela odlišného českého slova želva (sl. korytnačka) slovenskými dětmi. Jak bylo ale zjištěno, tyto děti se dívaly v češtině na Želvy Ninja a vůbec běžně sledují české nebo do češtiny dabované filmy, zatímco u českých dětí bylo něco obdobného výjimečné. Slováci dosud rostou s češtinou odmalička, u Čechů je kontakt se slovenštinou spíše individuální záležitostí.
Jak se s česko-slovenskou formou komunikace vyrovnávají cizinci? Řada z nich dnes obstojně ovládá češtinu (nebo slovenštinu), ale stává se jim, že Slováci (Češi) s nimi mluví, jako by byli rodilými Čechy (Slováky). Mezi oběma jazyky jsou však rozdíly, které rodilý mluvčí hravě zvládne, zatímco cizinec může narazit. Např. v češtině je běžné slovo patro, ale i méně běžné poschodí, jehož znalost Čechům umožní porozumět slovu poschodie.
Snadno porozumí např. i slovu zákruta, které – pokud je neznají od Slováků – si spojí nejspíš s něčím zakrouceným. Ale pro cizince, který zná běžné slovo zatáčka, ale nezná méně běžné zakroutit (nebo si nedomyslí střídání ou – u a–ť t), to může být nerozluštitelné. Kvůli takovým rozdílům mívají cizinci s česko-slovenskou komunikací problémy, pro rodilé Čechy a Slováky docela překvapivé.