Preprintová vědní revoluce?
Je to trochu „pankáčský“přístup. Bioložka Carol Greiderová z elitní Univerzity Johnse Hopkinse se během měsíce stala již třetím nositelem Nobelovy ceny, který učinil něco, co bývalo ve vědeckém světě nemyslitelné. Koncem února publikovala své nejnovější výzkumy telomerů (za práci na nich roku 2009 nobelovku získala) rovnou na webu BioRxiv.org – nečekala na recenzní řízení v časopise a otištění, ale přímo zveřejnila „preprint“.
Mezi biology to vzbudilo pozdvižení, protože pár set let – asi tak od roku 1665, kdy začal vycházet první moderní vědecký časopis Philosophical Transactions – se před publikací vyžaduje kontrola editora, pečlivé peer review několika expertů a zanesení jejich připomínek do výsledného textu, jenž je teprve pak zveřejněn. A to v žurnálech, jež jsou různě prestižní, mají jiný impakt faktor (IF) a top magazíny Nature, Science, Lancet nebo Cell jsou výkladní skříní světového poznání, alespoň tedy v biomedicíně. Mohou si tak vybírat „smetánku“z myriád studií, ovšem preferují pak i trendy témata a zveřejnění objevů se zdržuje o dlouhé měsíce.
To se části komunity nelíbí. Chce bádání uspíšit. Třeba fyzikové a další vědci již své předtiskové verze a koncepty publikují; ve vědách o živé přírodě to nebylo běžné. Na Twitteru se pro aktivity kolem webu BioRxiv.org začal používat hashtag #ASAPbio čili „bio tak rychle, jak to jen jde“. Deník The New York Times minulý týden dokonce přirovnal studii, již Greiderová bez otálení zpřístupnila, za revoluční počin srovnatelný s tím, když si Stephen King v roce 2000 sám vydal e-knihu, a s rokem 2007, kdy kapela Radiohead obešla hudební moloch a desku In Rainbows nabídla ke stažení za libovolnou částku.
Nové „obejití“vědeckých časopisů má své zastánce i odpůrce. Ti první jsou nadšení, že nejlepší mozky planety dávají svou práci k dispozici IHNED a VŠEM – i těm, kdo nemají na placený přístup do databází (což chtěl řešit i přístup Open Access). Dalším důvodem, proč mají preprinty zastání, je touha být první, nenechat se při bádání na témže tématu předběhnout jen proto, že rukopis trčí osm měsíců ve výrobě. I kritici však rozumně argumentují: ve změti preprintů na síti se nikdo nevyzná a nepošlou je tam toliko nobelisté, ale i lidé, jimž by tvrdý recenzní proces jen a jen prospěl. Časopisy se též staly vodítkem, kdo jak dobrou vědu dělá; mladí doktorandi a postdoci asi jen stěží dají z ruky data, aniž by chtěli „zásek“, dejme tomu v Cellu, protože některé etablované časopisy již daly najevo, že chtějí exkluzivitu, nikoliv tisknout něco, co půl roku pluje v kyberprostoru. Je to i byznys a systém svázaný s granty a profesurami.
Každopádně na jedné věci se oba tábory shodnou: existují výzkumná témata, která je třeba řešit rychle. Bez odkladu. Hned. Příkladem budiž virus zika. Pár medicínských časopisů už oznámilo, že jim nebude vadit, když vědci před publikací uvolní údaje klíčové pro vývoj vakcín či léků. Takže: nakonec se třeba i najde model, jak může preprint a print koexistovat.
Existují výzkumná témata, která je třeba řešit rychle. Bez
odkladu. Příkladem budiž virus zika. Pár medicínských časopisů už oznámilo, že jim nebude vadit, když vědci před publikací uvolní údaje klíčové
pro vývoj vakcín či léků.