Vrchní soudy můžeme klidně zrušit

Justice pořád vychází z rakouského kodexu z 19. století, upozorňuje profesorka pražské právnické fakulty

Ministr spravedlnosti Pelikán zmiňuje, že máte sehrát stěžejní roli v přípravách nového občanského soudního řádu. Jak si to představit?

Zdůrazňuji, že mi zatím oficiálně nic sděleno nebylo. Lidé od pana ministra asi před půl rokem „oťukávali“, zda bych byla ochotna participovat. To já nemohu odmítnout, protože mi na budoucnosti civilního procesu záleží, když se jím celý život zabývám. Ovšem participovat neznamená to dílo napsat, to musí udělat mladší. Od té doby se ale neudálo nic a zastavily se i práce „velké“rekodifikační komise pod vedením Romana Fialy, které se rozběhly před dvěma lety.

LN Celou svou akademickou dráhu jste strávila s občanským soudním řádem z roku 1963, který platí dodnes. Je v něm stále něco z 60. let, nebo jej více než sto novel proměnilo k nepoznání?

Stále je v něm dost původního, zvláště základní kostra zůstala stejná. Byly ale opuštěny četné ideologicky motivované novoty, které přinesl komunistický režim. V 90. letech se postupně vrátila řada osvědčených institutů z minulosti. Velká většina z té stovky novel byla jen dílčí, zákon se měnil kousek po kousku. Kvůli tomu je dnes dosti chaotický.

LN Ministr říká, že by měl nový kodex vycházet z rakouského civilního řádu soudního z roku 1895, o kterém už byla řeč. Je tak dobrý, že je na co navázat ve 21. století?

Nepochybně ano, ale nesmí se to brát doslova jako návrat do devatenáctého století. Kodexy se vyvíjejí, a to nejenom zákonnými změnami, ale i vývojem judikatury, která se přizpůsobuje novým poměrům. Dokonce si myslím, že jsme z tohoto rakouského kodexu nikdy nepřestali vycházet, přestože už pětašedesát let není součástí našeho právního řádu. Pod všemi dobovými či ideologickými nánosy stále funguje technická či provozní stránka soudního procesu, v podstatě v tradicích starého procesu rakouského. Ta tradice snad sídlí i ve zdech soudních budov. Proto je tento směr správný. A co je třeba přizpůsobit nové době, to nechť se udělá.

LN Mělo by jít při rekodifikaci hlavně o očištění přetrvávající tradice od různých nánosů?

V určitém smyslu asi ano. Je ale třeba říci, že jsou některé otáz- ky, které se musí vyjasnit ještě předtím, než jakékoli práce začnou. Především jde o samotnou koncepci sporného řízení, zda má jít takzvaně o liberální nebo sociální proces. Liberální proces se vyznačuje tím, že shromáždění skutkovéhomateriálu je ponecháno plně na stranách sporu a zatěžuje je plnou odpovědností za to, co soud zjistí a projedná. Da mihi factum, dabo tibi ius, tedy „dej mi fakta, já ti dám právo“, říkali už staří Římané.

Sociální proces naopak spočívá v tom, že strany sice musí předložit skutková tvrzení a dokázat je, ale soud má vše náležitě vyšetřit a objasnit. Jestli něco přežívá z dob minulých, tak jde právě o příklon ke snaze, aby soud aktivně vyšetřoval skutečný stav věcí.

Jsou ale mladí a dynamičtí soudci, kteří volají po tom, aby si strany přednesly své verze a soud to následně rozhodl bez dalšího. Ve složitých sporech, kde je jedna strana výrazně slabší, je však takové plné uplatnění důkazního břemene prakticky obtížné a v konečném důsledku nespravedlivé. Vždy půjde o určitý kompromis a jeho hledání nebude snadné. LN Čím to vlastně je, že tradice tak přetrvává?

Obecně platí, že cizí prvky je velmi těžké přenést do domácího práva. V občanském a obchodním právu byly zavedeny různé instituty, které úspěšně fungují v anglosaském světě, ale u nás to není tak jednoduché.

V procesním právu je problém s hromadnými žalobami, jež mají domov v USA. Jde o to, že výsledek jedné žaloby bude řešením pro všechny shodné případy. Obchodní sféra po nich volá, ale úplně se neví, jak na to. Naše tradice je totiž založena na tom, že civilní spor vždy řeší konkrétní konflikt konkrétních osob a dále nedosahuje. Nový kodex by se s tím ale poprat měl.

LN Jsou i další otázky, které je třeba zodpovědět před započetím prací na rekodifikaci?

Určitě. Nejméně tři věci považuji za opravdu zásadní a musí je vyřešit „zadavatel“, tedy ministerstvo spravedlnosti.

Za prvé jde o koncepci soudní soustavy a zvláště o to, zda chceme zachovat vrchní soudy. To je třeba vědět proto, aby bylo mož- no v novém kodexu upravit příslušnost soudů. Za druhé je to otázka, jak naložit se specifickou větví správního soudnictví, která do nového kodexu podle mě spíše nepatří. A za třetí jde o výkon rozhodnutí. Nyní existuje dvoukolejnost, kdy souběžně fungují exekuce prováděné soudními exekutory a soudní výkony rozhodnutí. Tato dvojkolejnost je zbytečná a rekodifikaci by neměla přežít.

Má-li se rekodifikovat, je na ministerstvu spravedlnosti, aby jasně stanovilo zadání a zodpovědělo tyto i jiné klíčové otázky koncepčního rázu. Znovu ale zdůrazňuji, že jde jen omoje odborné názory a představy.

LN A čistě osobně byste byla pro zrušení vrchních soudů?

Principiálně ano. Zjevně bude snaha zachovat dvojinstanční řízení, a na to by tři články soudní soustavy měly stačit.

Od začátku letošního roku mají nový civilní procesní kodex na Slovensku. Soudní soustavu tam tvoří okresní soudy, krajské soudy a na vrcholu stojící Nejvyšší soud. Není možné, aby některé složité věci řešil v prvním stupni každý okresní soud, což bývá hlavním argumentem na podporu zachování vrchních soudů. Slováci to vyřešili takzvanou kauzální věcnou příslušností, která určité věci svěřuje některým okresním soudům pro větší oblast. Buď pro jeden kraj jednomu soudu, některé specifické agendy dokonce pro celý stát – například spory z průmyslového vlastnictví nebo spory z burzovních obchodů.

Touto cestou by šlo jít i u nás, jsou ale i jiná řešení. Musí to být jasné už na startu rekodifikace.

LN Považovala byste za rozumné rozšíření povinného zastoupení advokátem?

Ano, ale jen v rozumné míře. Nyní existuje jen před Nejvyšším soudem při podání dovolání a před Ústavním soudem. Obecně bych jej rozšířila na všechny opravné prostředky, protože není snadné je správně uplatnit. Víte, když se mluví o ulehčení justici, tak toto je také jedna z cest. Když má soud v řízení kvalitní odborně zpracované podklady od obou stran, tak je rozhodování snazší.

Je to ale politicky citlivé. Když se na přelomu tisíciletí znovu za- váděla žaloba pro zmatečnost, povinné zastoupení advokátem neprošlo přes parlament. Přitom jde o tak složitý opravný prostředek, že laik nemá šanci se v něm zorientovat. Určitě bych ale nepodpořila paušální povinné zastoupení, to nebylo ani za Rakouska!

LN Je něco, co byste považovala za prospěšné v civilním procesu změnit?

Zmíním dvě věci. Za prvé bych považovala za užitečné, kdyby se zavedlo takzvané bagatelní řízení pro určité spory nižší hodnoty, které by bylo v určitých aspektech jednodušší. Nedává smysl, aby bylo shodné řízení ve sporu o pět tisíc nebo o pět milionů. Takový stav pak vede k nepřiměřenému rozšíření zkráceného řízení s vydáním platebního rozkazu, jak je tomu dnes. A to není dobře.

Za druhé bych podpořila úpravy v systému opravných prostředků. Mám totiž za to, že jeden řádný opravný prostředek (odvolání – pozn. red.) je málo. Mohla by být znovu zavedena stížnost, jež by směřovala proti usnesení a řízení by bylo jednodušší. Odvolání by směřovalo jen proti rozsudku ve věci samé.

Tři mimořádné opravné prostředky jsou naopak příliš. Zasahují totiž do pravomocných rozhodnutí a to má nežádoucí a často závažné následky.

LN Často se hovoří o možnosti vydělovat určité agendy mimo soudy. Jak se stavíte k těmto tendencím?

Opatrně. Nesouhlasím s tím, aby se mimo soudy přenášela pravomoc autoritativně rozhodovat. Stačí, že máme problémy s klasickým tradičním rozhodčím řízením, kde rozhodčí nález požívá autority soudního rozhodnutí a je exekučním titulem.

Podporovat lze různé podoby mediace a smírčích řízení mimosoudních, pokud míří na dosažení dohody a smírné vyřešení konfliktu tak, aby se věc k soudu vůbec nedostala.

Profesorka občanského práva procesního na Právnické fakultě UK, kde působí nepřetržitě od roku 1964. Patřila k nemnoha členům akademického sboru, kteří nebyli členy KSČ. V 90. letech vedla katedru občanského práva.

Je dlouholetou členkou Legislativní rady vlády a dle slov ministra spravedlnosti Roberta Pelikána má hrát významnou roli v rekodifikaci civilního procesu.