Cesty spisovné slovenštiny

Slovenština, se kterou se v současnosti (někdo více, někdo méně) setkáváme, žije v mnoha podobách. Vedle spisovné slovenštiny a běžně mluvené slovenštiny jsou stále živá i západoslovenská, středoslovenská a východoslovenská nářečí. Spisovné slovenštině jsou nejbližší nářečí středoslovenská. K češtině mají přirozeně blíže nářečí západoslovenská, podobně jako jsou slovenštině v mnoha směrech blízká východomoravská nářečí.

Slovenština se ve srovnání s češtinou od společného praslovanského základu ubírala odlišnou cestou. Příznivé historické okolnosti, jaké pro češtinu a její literární podobu představovala existence vlastního státu, slovenština v podmínkách mnohonárodnostních Uher neměla.

K zvláštnostem vzájemných jazykových vztahů patří přítomnost češtiny ve slovenském prostředí, kde byla po staletí užívána jako literární jazyk. A při vzájemném kontaktu češtiny a slovenských nářečí se formovaly kulturní podoby slovenštiny, které se staly východiskem bernolákovské a štúrovské kodifikace spisovné slovenštiny. Představovaly dvě rozdílné podoby spisovné slovenštiny vycházející z odlišných základů.

Bernolákovská a štúrovská kodifikace

Bernolákovská kodifikace konce 18. století je pojmenovaná po osvícenském jazykovědci Antonu Bernolákovi. První z jeho kodifikačních spisů, Dissertatio philologico-critica de literis Slavorum, vyšel v roce 1878. Bernolákovština vycházela z kulturní západoslovenštiny užívané zejména katolickými vzdělanci v prostředí univerzity v Trnavě. V bernolákovštině byly na- psány např. jedinečné eposy a básně Jána Hollého, oceňované také v českém prostředí. Slovenští evangelíci, mezi které patřila i generace štúrovců, psali v té době více neboméně slovakizovanou češtinou a bernolákovštinu nepřijali.

Štúrovská slovenština, založená na středoslovenské bázi, byla v roce 1846 představena v dílech Ľudovíta Štúra Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí a Nauka reči slovenskej. Vycházela z aktuálních potřeb formování moderního slovenského národa a byla, přes odmítání staršími představiteli evangelické kulturní linie, reprezentované např. Jánem Kollárem, posléze přijata celou slovenskou společností.

Přispěla k tomu tzv. hodžovsko-hattalovská reforma, na níž se v r. 1851 dohodli představitelé evangelické i katolické linie a kterou v Krátké mluvnici slovenské představil Martin Hattala. Na reformovanou slovenštinu, která se úpravou některých zvláštností štúrovštiny přiblížila k češtině, navazuje vývoj spisovné slovenštiny až do naší doby.

Štúr nechtěl „y“

Jednu pravopisnou raritu bernolákovské i štúrovské slovenštiny by uvítali zejména dnešní školáci: zcela v nich chyběl ypsilon. Právě zavedení tvrdého y bylo jednou ze součástí reformy.

Takto vypadají slova Ľudovíta Štúra v původní štúrovštině: „ Každí ale šlechetní človek túži, abi dačo duchovnjeho vivjedou a ďalší pokrok človečenstva napomáhau.“V dnešní slovenštině: „ Každý ale šľachetný človek túži, aby dačo duchovné dokázal a ďalší pokrok človečenstva napomáhal.“(Sloveso vyviesť má dnes ve slovenštině jiný význam, než měl Štúr na mysli.)