Nedorozumění se skauty
Tomáše Dianišky a Jana Friče, které v české premiéře uvedlo Divadlo pod Palmovkou, líčí komunistickou perzekuci skautské organizace v nezvyklém stylu – jako grotesku s prvky hororu a černého humoru. Skupina politických vězňů a historiků spojených se skautingem v čele s dokumentaristou Vavřincem Menšlem zaslala médiím prohlášení, kde tvrdí, že inscenace líčí příběh dvou statečných žen z 50. let 20. století urážlivě, lživě a vulgárně.
Je to absurdní nedorozumění vyplývající z nepochopení postmoderní poetiky a použitých divadelních prostředků. Mlčení bobříků ve své divoké klipovité výsměšnosti pojmenovává hrůznou realitu totality mnohem výmluvněji než leckteré realisticky postavěné drama pečlivě dodržující obecně srozumitelnou fabuli. Nápad předvést komunistický režim, potažmo život v něm jako velkou bojovku plnou hnusu či béčkový horor s krvelačnými zombiemi s tím, že obojí je tak trochu noční můra, která jednou musí skončit a zbude jen pocit děsu, je originální a určitě nechce urážet politické vězně a komunistický odboj.
Útěky před totalitními zombiemi
Autoři se inspirovali osudy devatenáctileté Bedřišky Synkové, která byla v roce 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzena na deset let. Provinila se tím, že i po zákazu Skautu vedla dál dívčí oddíl. Medailérka Uchytilová-Kučová se následně rozhodla pro husarský kousek – do soutěže na novou jednokorunovou minci zaslala návrh, na němž zpodobnila dívku s lípou, jejíž podobu vymodelova- la podle Bedřiščiny fotografie. Návrh vyhrál a koruna platila až do roku 1993. Dianiška s Fričem se příběhem volně inspirovali, což je legitimní postup a k této inspiraci se hlásí. Inscenace je ale scénická montáž občas až surreálně pojatá a bez konkrétních postav, v programu i na webu divadla jsou uvedena pouze jména herců. Skutečné jméno sochařky Uchytilové–Kučové zazní pouze v kratičkém filmovém dokumentu o ražbě československé koruny, který se promítá během představení. „Projekce filmového týdeníku je přitom jediným skutečným sepětím s historickou realitou, jediným autentickým dokumentárním fragmentem, který je ve hře použit. A to proto, aby v souvislosti s ním ještě více vynikly nereálné souvislosti zbylé hry,“vysvětluje dramaturg inscenace Ladislav Stýblo. Ten se domnívá, že pobouření je do jisté míry pochopitelné. „Někteří z nich jsou na tomto příběhu osobně zainteresovaní a forma našeho představení se každému líbit nemusí, zvláště pokud nejste na mo- derní divadlo pracující asociativní metodou postmoderní ambaláže připraveni.“Domnívá se však, že se tvůrcům vytýkají činy, kterých se nedopustili. „Je to nedorozumění. Podle mě některé kontroverzní detaily představení převážily ve vnímání protestujících lidí nad celkem: všímali si různých podružných situací a detailů, které je tak či onak pobouřily, a mohlo jim snadno uniknout, o čem představení skutečně je a proč je inscenace uchopena právě tak, jak je uchopena.“
Před premiérou prý tvůrci obsáhle telefonicky hovořili s Bedřiškou Synkovou-Hoffmannovou. „Byla vůči našemu záměru ostražitá, ale poté, co se dověděla, že ve hře nebude zmíněno její skutečné jméno, což jsme také dodrželi, a vysvětlili jí náš záměr, rozumně řekla, že si počká až na reakce diváků,“říká dramaturg a připomíná, že kritické i divácké reakce byly vesměs kladné. „Paní Synková ale zřejmě ve svém zahraničním bydlišti dostává jen negativní zprávy. Drtivá většina diváků je nadšená a ještě se nestalo, že by někdo měl pocit, že jde o bagatelizaci komunismu a podobně, jak je nám ne zcela korektně ze strany signatářů prohlášení vytýkáno. Běžný divák naopak vidí mrazivé představení o obludném totalitním teroru, represích, statečnosti, naivitě, touze po svobodě a útěcích před totalitními zombiemi.“
Stýblo dodává, že divadlo je v kontaktu se dvěma zástupci tzv. old skautů, kteří byli i na premiéře hry. „Oba byli z inscenace rozladění, ale protože jsme s nimi byli již před premiérou domluveni, že součástí inscenace bude i vzdělávací cyklus zejména pro mladé diváky, tak jsme na příštím setkání dohodli, že připravíme velký rozhovor o skautingu v 50. letech a uspořádáme besedy po představení. Rozhovor je již připravený k publikování na našich stránkách a budeme jej distribuovat také mezi diváky, besedy připravujeme.“
Z pohledu signatářů prohlášení si tvůrci dělají legraci z jejich ideálů, z toho, že byli vězněni a terorizováni komunistickou mocí. „Nám ale šlo o pravý opak, chtěli jsme ukázat téma totalitní společnosti s veškerou krutostí a přitom ve zkratce, která sice nemá daleko do grotesky, což ale rozhodně neznamená, že jde pouze o humor,“vysvětluje dramaturg. „Postava neprávem odsouzené a ve vězení týrané Bedřišky, na kterou si bachař vymyslí, že je posedlá a že v záchvatu znectila Gottwaldovu bustu, rozhodně není adorací Gottwalda. Něco takového si může myslet jen někdo, kdo je předem negativně zaujatý a není ochoten a schopen představení vnímat takové, jaké je. Musím ale dodat, že old skauti jsou skutečně charakterní a poctiví lidé, a když jsme jim vysvětlili záměr a trochu je uvedli do divadelních souvislostí, začali všemu rozumět jinak a přesněji. Bez obtíží jsme se s nimi nakonec na mnohém shodli.“
Stýblo přiznává, že příliš nechápe kroky iniciátora prohlášení Vavřince Menšla. „Jeho postoj je na rozdíl od postoje paní Synkové a old skautů pro mě nepochopitelný – text jeho prohlášení nám totiž do divadla dosud nedorazil. Získali jsme jej jen od novinářů.“
Vavřinec Menšl na dotaz LN potvrdil, že podle něj inscenace Bedřišku Synkovou dehonestuje, i když její jméno v ní nepadne. Jako příklad uvedl scénu z úvodu, kdy hlavní hrdinka stojí před bustou Gottwalda a plamenně nabádá dva skauty, aby se k němu chovali slušně. Tuto ironii nepřijímá stejně jako v jiných scénách, které považuje za vysloveně brutální. „Jednoznačně mi připadá, že inscenace staví na stejnou rovinu komunistický režim a osoby, které proti němu bojovaly, to je setřené a bagatelizované. Na rozdíl od vás jsem s Bedřiškou a skauty natáčel několik měsíců,“dodal. Na dotaz, zda si uvědomuje, že jde o výsměšnou grotesku, v níž jsou zombie a upíři, a ne o realistické drama, Menšl říká: „Je to výsměšná groteska, která ale ty dvě dámy uráží. S tím končím,“uvedl a zavěsil telefon.
Obvinění, že Mlčení bobříků uráží oběti komunismu, je nesmyslné. Vypovídá hlavně o nepochopení prostředků současného divadla, navíc iniciátor této záležitosti pouze zbytečně rozdmýchává animozity. A ještě něco: i když ví, že jde o uměleckou fikci, žádá, aby se striktně dodržovala reálná fakta.