Bez komunistů to není ono

Makedonský absolvent a pedagog FAMU Ivo Trajkov představuje v těchto dnech českému publiku docela pozoruhodný experiment: děj jednoho z nejdůležitějších českých filmů, politického thrilleru Ucho z roku 1970, přesadil do Makedonie na počátku 90. let. Kulantně se hovoří o tom, že jde o novou adaptaci povídky Jana Procházky, pravdě je ale blíž, že se Trajkov více než inspiroval přímo filmem Karla Kachyni. Proč nakonec ne – skvělé filmy se často dočkají remaků, které sice mnohdy nejsou v ničem lepší, ale snaží se alespoň promluvit k novému publiku. Jenže o čem vlastně v tomto případě?

Geniální sestava Kachyňa–Procházka–Bohdalová–Brzobohatý v Uchu mistrně předestřela plíživou atmosféru děsu z vydání napospas všemocnému aparátu, zčásti nevypočitatelnému, zčásti sadisticky racionálnímu. A velmi konkrétnímu. V nové verzi se tísnivá noc příslušníka politické smetánky a jeho ženy odehrává v hektické epoše „mladé demokracie“, sice plné intrik a metod zděděných z předešlé éry, ale přesto svou povahou jiné. Je tu touha po moci, kariérismus, boj těch špatných s těmi o málo lepšími – to samozřejmě známe u nás a jistě i v Makedonii dodnes. Už to ale není ten orwellovský systém absolutní zpolitizovanosti života, včetně intimního. Není tu ani ta vynucená, ale i přirozeně fungující propojenost všech se všemi: to, co se v Uchu děje stranické honoraci, je jen završením všeobecného šmírování a strachu prostupujícího celou společností. Proto se příběh Ludvíka a Anny týkal všech a i proto jej normalizátoři nikdy nepustili do kin.

Trajkovově Noci bezmoci chybí vedle výjimečných tvůrců také komunisté: ten specifický děs uměli vyvolat opravdu jen oni.