Debata, která nám nehrozí

Britové před referendem o setrvání v EU zvažují pro a proti. A co my? Stojíme my o Evropu?

Ve Velké Británii běží hluboká i široká politická, mediální a veřejná diskuse o tom, jestli má země zůstat v Evropské unii, respektive zda se jí to nějak celkově a dlouhodobě vyplatí. Ty výrazy „celkově“a „dlouhodobě“jsou klíčové. Slovo „celkově“je jasné: co se Spojeného království týče, tak je to z přízemního kupeckého pohledu pro někoho dobré a pro někoho to zas tak dobré není. A slovo „dlouhodobě“je taky důležité, protože je vcelku jasné, že brexit by krátkodobě vyvolal turbulence a recese.

Britové tradičně více vnímají Evropskou unii jako obchodní pakt, schází jim pohled, který je zásadní pro Německo a Francii (to znamená, že EU je především projekt mírový) nebo pohled zemí střední Evropy, pro které členství v EU znamená také záruku příslušnosti k nějakému kulturnímu a civilizačnímu okruhu, možná dokonce k západnímu okruhu liberální a ústavní demokracie.

Britové si EU s mírem na svých ostrovech moc nespojují a svou kulturou a civilizací jsou si samozřejmě dost jisti i bez nějaké EU, proto se samozřejmě jejich debata soustředí na to, zda prospěch ze členství v EU vyvažuje ztrátu suverenity.

Ani zpátky, ani kupředu

V této souvislosti mne zaujal článek slavného ekonoma Jeana Pisani-Ferryho pro Project Syndicate, ve kterém navrhuje, aby si podobně otevřeným diskusním kolečkem prošly všechny státy Evropské unie, přestože pro tzv. mainstreamové politiky z Německa, Francie či Španělska je něco takového naprosté tabu, vyvolávání podobné diskuse pro ně vůbec nepřipadá v úvahu.

Přitom nespokojenost s Evropskou unií všude v Evropě narůstá, rostou nacionalistické strany, jsou stále více slyšet politici, kteří populisticky preferují čistě národní řešení mnohých problémů. Takové schovávání se před touto otázkou je nekonzistentní a jednoduše cynické. Evropa kvůli strachu z otvírání otázky zamrzla v nešťastném ekvilibriu: nemůže se pohnout ani zpátky, ani kupředu a spokojen pak není vůbec nikdo. Debata by přitom měla být čestná a otevřená, aby se z ní mohl poučit každý. Tolik krátký výtah z článku pana Pisani-Ferryho.

Když se člověk dívá na různé průzkumy veřejného mínění a hlavně na kanál různých diskusí na sociálních sítích a internetu, získá nutně pocit, že otevřenou politickou a ekonomickou debatu na tohle téma by si zasloužily i všechny postkomunistické země střední Evropy. Důvod je jasný: ztrácíme rozum, historickou paměť a vědomí souvislostí, příliš věcí chápeme jako samozřejmost a hlavně svádíme na Evropskou unii i to, co s ní vůbec nesouvisí.

Mírový projekt

Na co by se měla debata (resp. jakýsi celospolečenský dialog) soustředit? Především na to, že Evropská unie je opravdu mírový projekt, že hospodářská spolupráce s mírem opravdu souvisí. Nikdy v historii v Evropě takhle dlouho mír nebyl. Za druhé by se mělo mluvit o tom, jak souvisí (případně zaručuje) členství v Evropské unii s příslušností k hodnotovému okruhu evropské liberální demokracie. A také se musí mluvit o tom, co to ta liberální demokracie a omezování mocí vlastně je. Když se podíváme do Polska a Maďarska (a reakce EU na vývoj v těchto zemích), začneme mít pocit, že v EU vlastně může existovat i méně liberální demokracie. Nebo ne?

Probrat se musí i „evropské hodnoty“, což zní jako něco, co by měli znát žáci na základní škole, jenže o „evropských hodnotách“najdeme v základních evropských smlouvách jen minimum.

To souvisí i s uprchlíky. Je vyšší hodnotou solidarita, nebo dodržování smluv? Co se migrace týče, tak si všimněme, jak málo politiků – natožpak obyčejných lidí – vůbec ví či tuší, že Evropská unie dosud nemá žádnou společnou migrační ani azylovou politiku. To, že se není schopna na ničem kloudném dohodnout (a chaos stále pokračuje), není vinou „té neschopné EU“, ale vinou národních států, které se nejsou schopny na summitech domluvit.

Diskutovat je třeba také o tom, jakou vizi a reformu pro Evropu vlastně chceme, jak a proč se (ne)posunout směrem k federaci. Tématem musí být i evropská armáda či odnož NATO (zde je třeba počítat s tím, že „nákladem“vyzbrojené a bezpečnostně emancipované Evropy může být i americký nezájem o Evropu či nárůst amerického izolacionismu).

No a nakonec se neobejdeme ani bez té kupecké debaty, která je typická pro Británii. Co nám přináší evropský trh, co nám přináší evropské investice, jaká je vlastnická struktura naší ekonomiky, kolik k nám plyne evropských peněz a kolik odsud odchází dividend apod. Výsledek je sice každému rozumnému člověku předem jasný, všimněme si, kolik je ale kolem nás ignorantů a pitomců. Takže potřebujeme jasná čísla, abychom to ignorantům a pitomcům vysvětlili.

Je třeba také lidem vysvětlit, že Evropská unie je silný a gigantický světový ekonomický hráč. Sama stojí na pravidlech a pomáhá vymáhat pravidla v obchodu a investicích v celém světě. Takto EU násobí moc a vliv každého svého člena.

Jenže na závěr musím říci, že je jasné, že bez rizika a dramatu se žádná pořádná debata nikdy neodstartuje. V Británii by bez rizika brexitu také žádná pořádná diskuse nebyla. Zde jako pštros strkám hlavu do písku a přiznávám, že si nejsem vůbec jist tím, že opravdu chci to, co chci. Evropa se sice není schopna bez takové debaty nikam nasměrovat, reformovat a posunout, ale souhlasil bych s nějakým referendem, jenom kdyby se konalo ve všech zemích EU víceméně najednou.