Více, déle, radostněji
Žijeme rok od roku déle, jak může mít důchod strop?
Není možné, abychom měli permanentně prodlužující se věk odchodu do důchodu, který nebude mít nic společného s tím, jak vypadá reálný život, pravil premiér Bohuslav Sobotka. Po pravdě řečeno – náš jinak rozumný a uvážlivý premiér už dlouho nevypustil z úst větší pitomost.
Naděje dožití (tedy čas, který má novorozeně průměrně před sebou) činila v roce 1990 u mužů 67,6 roku a u žen 75,4 roku. Od té doby se nepřetržitě zvyšuje. Poslední dopočítaná data pocházejí z roku 2014. Klučičí miminka mají před sebou 75,8 roku a holčičí 81,7. Za 24 let se život žen prodloužil o více než šest let, skoro 76 měsíců. U mužů jsou čísla ještě neuvěřitelnější: život se protáhl o více než osm let, neskutečných 98 měsíců! Náš reálný život se prodlužuje o čtyři měsíce za jediný rok! Přitom věk odchodu do penze se u mužů zvedl o pouhé tři roky.
Ne, nebudeme se tady nad premiérem pohoršovat. Víme, že politici všech barev a stylů plácají nesmysly, jejichž jediným cílem je zaujmout své voliče. Ale tato neúměra (žijeme déle, ale nepracujeme adekvátně déle) má přímý dopad na výdaje státu: výplaty penzí jsou největší položkou rozpočtu. Ministr financí Andrej Babiš se rád chlubí tím, jak za jeho panování klesá deficit na penzijním účtu: loni to bylo pouhých 37 miliard korun. Jenže to je úplně strašná zpráva: rok za rokem důchodový účet v hrozivém minusu: loni zmíněných 37miliard, předloni 43miliard, v roce 2013 dokonce 50 miliard korun! Jen za tři roky jsme na důchodech vyplatili o 130 miliard korun více, než jsme vybrali na pojištění.
Můžeme si to shrnout: stát si každý rok půjčuje desítky miliard na své fungování; stát každý rok vybere od pracujících na penze o desítky miliard méně, než kolik vyplatí důchodcům; náš život se prodlužuje každý rok o čtyři měsíce; důchodový věk rostl pomalu, ale má růst o dva měsíce ročně – a za této situace si vláda odhlasuje striktní strop na odchod do penze. Člověk nepotřebuje ani maturitu zmatematiky, aby viděl, že se tady a teď řítíme do strašného průšvihu. Petr Kamberský