Belgie, evropská líheň džihádu

Z žádné jiné země Evropské unie se nepřidalo tolik lidí k Islámskému státu jako z Belgie

PRAHA Rozlohou je dvaapůlkrát menší než Česko. Počtem obyvatel ho převyšuje ani ne o 700 tisíc. Přesto Belgie, vklíněná mezi evropské velikány Německo a Francii, v jednom s přehledem překonává i je: z žádné jiné země EU neodešlo v poměru k počtu obyvatel tolik lidí bojovat pod černým praporem Islámského sátu (IS).

Aktuální bilance, již zveřejnilo belgické ministerstvo spravedlnosti, hovoří o tom, že k minulému měsíci se k islamistům v Sýrii a Iráku připojilo nejméně 441 Belgičanů. Neoficiální odhady jdou ale ještě výš.

Část z těchto džihádistů podle úřadů zemřela v bojích, další na Blízkém východě setrvává. Přinejmenším 117 z nich se však pokusilo podle ministerstva spravedlnosti vrátit zpět do Belgie. Jde při- tom jen o podchycené případy. Kolik jich mohlo nepozorovaně proklouznout, nikdo netuší.

Ačkoliv je belgická metropole Brusel sídlem EU, NATO a dalších dvou a půl tisíce více či méně významných mezinárodních organizací, disponuje Belgie překvapivě malým bezpečnostním aparátem. Má se za to, že civilní a vojenská výzvědná služba zaměstnávají každá jen zhruba 600 lidí. Celkem tedy jen něco přes tisíc zaměstnanců majících na starost kromě navrátilců také až několik tisíc radikálů doma.

Ačkoliv na fenomén radikálních islámských buněk v Belgii výrazněji evropskou veřejnost upozornily až listopadové atentáty v Paříži, jde o jev, jenž ve stínu liberální belgické společnosti narůstal do současných rozměrů několik desetiletí. Ostatně, byla to právě Belgie, kde už před dvaceti lety policie při domovní prohlídce členů alžírské teroristické organizace GIA našla vůbec první džihádistický manuál v Evropě.

Stopy vedly pokaždé k Belgii

Nitky se přitom směrem k Belgii sbíhaly ve většině nedávných útoků či pokusů o ně na kontinentu. Od mladíka alžírského původu, jenž v květnu 2014 zabíjel v bruselském židovském muzeu, přes buňku, již počátkem roku 2015 policie rozbila v belgickém městě Verviers krátce po střelbě v redakci Charlie Hebdo, až po Maročana, který loni v srpnu plánoval útok ve vlaku na lince do Paříže.

A také hned několik atentátníků majících na svědomí listopadové krveprolití ve francouzské metropoli z Belgie buď přímo pocházelo, anebo tam svého času pobývalo. Včetně před pěti dny dopadeného Salaha Abdeslama, jediné- ho přeživšího útočníka. Ostatně to, že se právě v Bruselu, v samém srdci země a EU, Abdeslamovi, v té době nejhledanějšímu muži kontinentu, dařilo úspěšně ukrývat dlouhé čtyři měsíce, naznačuje závažnost celého problému, jemuž Belgie – a spolu s ní i zbytek Evropy – čelí.

Pokud jde o pozadí toho, kterak se z Belgie stala největší líheň evropských džihádistů, do značné míry se jedná o velmi podobný fenomén, s nímž se potýká sousední Francie – jen na malém území o řád koncentrovanější. Také Belgii se podařilo vychovat si frustrovanou mladou generaci potomků přistěhovalců, která vyrůstala do značné míry izolovaně a v o poznání chudších poměrech než většinová populace, jež ji nikdy plně nepřijala. Generaci, která je nejtvárnějším materiálem pro radikální imámy, exportova- né wahhábistickými kruhy z ciziny.

Roztříštěné politické vedení až příliš dlouho nebylo schopné se palčivou situací zabývat. Země rozdělená mezi holandsky mluvící Vlámy na severu, frankofonní Valony na jihu a metropoli má na vícero úrovních celkem šest vlád. Dobrou ilustrací poměrů v zemi je pak samotný Brusel, jenž má 19 okrsků, každý s vlastním starostou a šesti různými policejními orgány, které se do vzájemné spolupráce nehrnou. Přidá-li se navrch nevole převážně liberálních obyvatel ke všudypřítomným bezpečnostním kamerám a strategická poloha země mezi triem velikánů Německem, Francií a Británií, vzniká nebezpečný koktejl. Takový, který už dříve lákal různé teroristické skupiny od západoněmecké levicové RAF přes baskickou ETA až po severoirskou IRA.