Sedmašedesát Hepnarových
Zítra jde do českých kin film o Olze Hepnarové. Její příběh mnohé perverzně přitahuje nejen nebývalostí zločinu, který spáchala, ale také trestem, jejž za něj dostala. Kdyby svým náklaďákem nepřejela osm lidí, ale třeba jen dva a byla za to odsouzena na 20 let, nikdo by o ní dnes nic nevěděl. Stejně tak se Milada Horáková nestala symbolem pro svůj odpor vůči komunistům, ale proto, že byla popravena. Kdyby strůjci politického procesu v roce 1950 postupovali podle původního scénáře a roli hlavy „záškodnického spiknutí proti republice“přisoudili Antonii Kleinerové, jméno Milady Horákové by znali jen odborníci. Symbolem by se stala Kleinerová, která ve skutečnosti dostala „jen“doživotí. (Od jejího narození je to dnes právě 115 let.)
Olga Hepnarová, poslední popravená žena, je obecně známá, o té první se nic neví. Nebo vám snad něco říká jméno Ludmila Ulrichová? Její poprava 21. srpna 1945 přitom znamenala přelom. Do té doby československé úřady žádnou ženu na popraviště neposlaly, všechny prvorepublikové vražedkyně a špionky dostaly od prezidentů milost. Poválečná retribuce však neměla slitování. V letech 1945–1948 bylo popraveno 67 žen. S jejich kauzami se lze seznámit v právě vydané knize Iva Pejčocha a Jiřího Plachého Ženy na popravišti.
Velká většina popravených byly udavačky. Mezi nimi dominovaly, jak píší autoři, málo vzdělané ženy středního věku, které udáním sousedů, rodinných příslušníků či dokonce manžela řešily své osobní spory. Jejich malichernost je často dost zarážející. Za udání, které skončilo smrtí československého občana, byl podle retribučních zákonů trest smrti. Mezi popravenými byly okrajově zastoupeny také dozorkyně z koncentračních táborů nebo spolupracovnice nacistických bezpečnostních složek.
Retribuční soudnictví nesplňovalo základní pravidla právního státu. Proti rozsudku nebylo odvolání a musel být vykonán do dvou, výjimečně třech hodin po vynesení. Šlo fakticky o stanné právo. Většina odsouzených žen si svůj trest zasloužila, protože průkazně způsobila smrt jiných, některé dokonce velkého počtu. Přesto u některých kauz autoři vyslovují pochybnost, zda nešlo o justiční omyl nebo nebyl trest přehnaně přísný. V některých případech je také obtížné na základě dochovaných materiálů věc nezaujatě posoudit. Z dnešního pohledu je zarážející, že soudy vůbec nebraly v úvahu rodinnou situaci obžalovaných a v mnoha případech nechaly oběsit matky malých dětí – několik odsouzených dokonce porodilo přímo ve vězení.
Všechny prvorepublikové vražedkyně a špionky dostaly
od prezidentů Masaryka a Beneše milost. Poválečná
retribuce však neměla slitování. V letech 1945–1948
bylo popraveno 67 žen.
Poválečná retribuce byla donedávna velmi málo probádána. Ivo Pejčoch a Jiří Plachý otevírají jednu z jejích nejtemnějších stránek. Díky nim se dá lépe pochopit, proč česká společnost reagovala na justiční vraždu Milady Horákové tak laxně. Popravovat ženy a matky bylo ve druhé polovině 40. let běžné.