V čem je slovenština jiná

Slovenština je češtině nesporně velmi blízká, mezi oběma jazyky však nacházíme rozdíly různých typů. V psané podobě na první pohled zaujmou grafické odlišnosti. U slovenských dvojhlásek ( ia, ie, iu, ô) specificky vystupuje písmeno ô (vyslovované uo): dôvera ( důvěra), bôb ( bob), pôžitok ( požitek). Slovenština má oproti češtině také písmeno ä (široké e, běžně vyslovené jako e): päť ( pět), žriebä ( hříbě), zmätok ( zmatek), zväz ( svaz). Naopak ve slovenštině nenajdeme ů a ě.

Ke specifikům slovenštiny patří i dlouhé ŕ a ĺ: spŕška ( sprška), vŕzgať ( vrzat), dĺžka ( délka), dopĺňať ( doplňovat), měkké ľ: kŕdeľ ( hejno), voľačo ( něco) a dz, dž: medzera ( mezera), prebúdzať ( probouzet), džavotanie ( štěbetání, žvatlání), nadžgávať sa ( cpát se). Slovenština nemá ř: rieka ( řeka), riadok ( řádek).

Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou jsou i ve výslovnosti. V případě de, te, ne se ve slovenštině podobně jako u di, ti, ni neuvádí pro změkčení háček. V domácích slovech se tyto slabiky vyslovují jako /ďe, ťe, ňe/, takže deň Slováci vyslovují /ďeň/, nehoda /ňehoda/, tepna /ťepna/ ap. Ve slovech cizího původu jsou ale tyto hlásky vyslovovány tvrdě: dekan, nerv, meter, Martin, tvrdá výslovnost je i u některých domácích slov: jeden, teraz, vtedy, tikot.

Souhláska v se ve spisovné slovenštině vyslovuje různě podle pozice ve slově. Na začátku slov je výslovnost v stejná jako v češtině, tj. voda, včela, ale na konci slabiky uprostřed nebo na konci slova je v vyslovováno jako u: polievka /polieuka/, stav /stau/.

Ve slovenštině se uplatňuje tzv. rytmický zákon – pravidlo, podle něhož za sebou nemohou následovat dvě dlouhé slabiky, takže českému krásný, chválím, zpívání odpovídá slovenské krásny, chválim, spievanie. Ve spisovné slovenštině dochází na rozdíl od spisovné češtiny k asimilaci (spodobě) znělosti souhlásek před m, n, ň, l, r, j, proto se píšme vyslovuje /pížme/ ap.

Pravopis a tvary jsou jednotnější

V některých ohledech je slovenský pravopis „jednodušší“než český. Při psaní předpon s-, z- vychází slovenský pravopis z fonetického principu – je tedy založen na výslovnosti: skomponovať (česky zkomponovat), združiť sa ( sdružit se), zjazd ( sjezd), zlepiť ( slepit), zmena ( změna i směna), zrásť ( srůst).

Jednotné je psaní -i ve slovesných tvarech minulého času ( ženy sedeli, deti sa smiali, stoly sa prehýbali pod dobrotami). Větší jednotnost je také v některých mluvnických tvarech, slovenština má např. shodnou koncovku -m pro všechna slovesa v 1. os. j. č. (tedy nesiem, chytám, volám, kupujem, robím ap., česky nesu, chytám, volám, kupuji/kupuju, dělám), infinitivy shodně končí na -ť (tedy ne jako v češtině na -t, -ct/-ci).

Slovenské skloňování podstatných jmen je pravidelnější a pro různé rody nebo pády je užívána stejná pádová koncovka, např. v 7. p. mn. č. je ve všech rodech pádová koncovka -(a)mi ( s kamarátmi, s doktorkami, s ihriskami, ve spisovné češtině jsou koncovky různé: s kamarády, s doktorkami, s hřišti).

Spisovná slovenština má na rozdíl od češtiny jen šest pádů. Neužívají se specifické tvary pro 5. pád, Slováci oslovují v 1. pádě: Peter, pani učiteľka. I vykání je vyjadřováno jinak – užité sloveso musí být v množném čísle – tedy Boli by ste taká láskavá a zavreli dvere? ( Byla byste tak hodná a zavřela dveře?).