Uprchlíci z NDR mi neustále děkují
Bývalý spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher se 25. září 2014 ve svém posledním rozhovoru pro LN vrátil ke slavnému pražskému balkonovému vystoupení z roku 1989, kdy běžencům z NDR zvěstoval, že smí na Západ.
BERLÍN/PRAHA Měl to štěstí, že jako šéf diplomacie zažil jednu z nejšťastnějších chvil v moderních německých dějinách.
Tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 z balkonu na západoněmeckém velvyslanectví tisícům uprchlíků z NDR sdělil, že mají volnou cestu ke svobodě.
Genscherova pražská slova, která byla přehlušena jásotem davu, spolu s pádem berlínské zdi patří mezi klíčové součásti východoněmeckého revolučního roku 1989.
LN Představuje 30. září 1989 nejdůležitější den vaší politické kariéry? Jaký pocit z něj ve vás dodnes zůstal? Předpokládám, že obrovská radost...
Na tuto otázku mohu odpovědět jasným ano. Onoho večera jsem byl tak rozrušen jako málokdy ve svém životě. Šlo o nezapomenutelný moment pro mě, ale také pro všechny přítomné na vel- vyslanectví. Říci čtyřem a půl tisícům lidí, že cesta na svobodu je volná, je něco jedinečného. Jim ani mně to ale nespadlo do klína. Vše museli nechat ladem – vlast, důvěrně známé okolí, rodinu, přátele a oblíbené věci. Svoboda pro ně znamenala ještě víc. Tomu všemu jsem rozuměl velmi dobře, neboť jako 25letý jsem v roce 1952 udělal stejný krok. Ještě dnes při různých příležitostech stále slýchávám: „Na velvyslanectví v Praze jsme tehdy byli u toho.“Neustále také dostávám děkovné dopisy od bývalých uprchlíků z NDR.
LN Již dříve jste napsal, že jste chtěl zabránit jakékoliv publicitě. Proto jsou také televizní záběry z balkonu v Praze tak špatné. Skutečně mohla publicita znamenat pro odjezd lidí překážku? Proč?
Tisk stál venku. Nechtěl jsem ho pozvat dál, abych se nevystavoval obvinění východního Berlína z „inscenace“. Proto jsem také mluvil velice střízlivě, a ne triumfálně. K „balkonovému záběru“mohu říci, že tam byla pouze jedna jediná kamera, jeden kameraman, který uvažoval: Genscher přijede až sem, co bude asi dělat? Chce mluvit s utečenci. Jak s nimi bude mluvit? Pravděpodobně z balkonu. My ho teď nepouštíme dovnitř. Potom přes sousední dům vstoupil na sousední pozemek. To také vysvětluje špatnou kvalitu záběru.
LN Tyto dny ale pro vás byly ná- ročné i kvůli vašemu zdravotnímu stavu...
Ano, tak tomu bylo. Ve dnech před 30. zářím jsem cestoval do New Yorku na zasedání OSN, kde jsem se mohl potkat a hovořit s ministrem zahraničí NDR Fischerem a sovětským ministrem zahraničí Ševardnadzem. Nabídla se mi šance pokusit se v přímém rozhovoru o vše. Do letadla jsem si vzal dva kardiology, neboť jsem byl ještě poznamenán srdečním infarktem a poruchami srdečního rytmu.
LN Také jste v minulosti poznamenal, že mezi vámi a Eduardem Ševardnadzem panovala velká důvěra. Jaký k tomu byl důvod?
Eduard Ševardnadze se jako můj ruský kolega stal postupem času z někdejšího důvěryhodného partnera blízkým přítelem, kterému já a také Německo vděčíme za mnohé. Oba jsme se vždy mohli spolehnout na slovo toho druhého – jen tak byl tehdy myslitelný mírový vývoj „revoluce“. Eduard Ševardnadze má na tomto mírovém díle velký podíl.
LN Když srovnáte vztahy mezi tehdejšími německými a sovětskými politiky, nechybí dnes důvěra, jaká byla kdysi? Jednal jste s mnoha sovětskými politiky. Jak se tedy má nyní s Ruskem mluvit?
Politiku 80. a 90. let formovaly i osobní důvěrné vztahy mezi spolkovým kancléřem Kohlem na jedné straně a prezidentem Gorbačovem a ministrem zahraničí na druhé straně. Mnohé mohlo probíhat jinak, kdybychom tehdy nebyli schopni vzájemně si důvěřovat nebo kdyby tato důvěra byla zklamána. Na základě této důvěry se mohl sjednocovací proces uskutečnit s odvahou a prozíravostí.
Svět se od pádu (berlínské – pozn. red.) zdi za posledních 25 let změnil. To platí i pro Rusko. Kam Rusko míří? V dlouhodobé perspektivě neodvratitelně do Evropy. Nikoliv jako člen EU, nýbrž jako stabilní partner 500 milionů Evropanů v EU. Toto vyžaduje – zcela v duchu OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) – od všech zúčastněných stran, aby myslely a jednaly celoevropsky.
Společné zájmy lze správně vyjádřit neměnným Gorbačovovým výrazem o „společném evropském domu“. Oba – Rusko i EU – mají v tomto domě své místo. Rusko netvoří západní díl Asie, nýbrž východní díl Evropy. Ta potřebuje ve všech oblastech úzkou spolupráci, a nikoliv vymezování. Jde o to, že Rusko a členové EU musejí nově definovat společné zájmy. To od obou stran vyžaduje trvalou ochotu spolu hovořit, ať už na politické, hospodářské, či kulturní úrovni. Mezi Východem a Západem nesmí dojít k opětovnému rozštěpení.
LN Jak hodnotíte ruskou politiku kancléřky?
Kancléřka Merkelová a ministr zahraničí Steinmeier mají dobré důvody pro to, že se snaží konstruktivně rozvíjet vztahy s Ruskem, které je důležité pro celou Evropu. To je patrné i z toho, že se nepodílejí na válce slov.
LN Tvoří již v současnosti Němci jeden národ? Je možné říci, že už mezi oběma částmi Německa nepanují žádné rozdíly?
Domnívám se, že 25 let po pádu zdi se již vytvořila celoněmecká identita. Jistě zbývá ještě mnohé udělat, ale rozdíly v životních podmínkách vymizely. Dnes všichni vědí, že po desetiletí jsme se vyvíjeli odděleně, budoucnost máme ale společnou.
LN Jaké máte vysvětlení pro to, že v Česku a dalších postkomunistických zemích je tak malá podpora pro Evropskou unii?
Jak mají občané rozumět velké historické myšlence spojené, svobodné Evropy bez hranic, když se jim nedostatečně vysvětlují pozitivní praktické výdobytky posledních desetiletí? Kde zůstalo zapálení pro Evropu? To lidé chtějí vědět konkrétně. V tomto Komise nesplnila svůj úkol. Pokud má být politika srozumitelná, je třeba vysvětlovat ji.
Úkol plynoucí z 25. května je jasný (proběhly volby do europarlamentu – pozn. red.): udělat Evropu demokratičtější, evropštější a schopnější jednání. Ti, kdo Evropu chtějí bourat, tedy ti, kdo si přejí více národního egoismu a také společenský řád plný rivality jako v minulosti, musí být i v budoucnu odmítnuti.