Architektka, o jejíž přízeň se prali sponzoři
Dame Zaha Hadidová, irácko-britská hvězda světové architektury, zemřela ve čtvrtek 31. března ve věku 65 let. Byla osobností, o které se mluví už léta v souvislosti s její poněkud extravagantní tvorbou.
rý mi mimochodem potvrdil, jak ji deptal současný stav irácké metropole, na jejíž obnově se chtěla podílet. Pracovala například na projektu nového iráckého parlamentu.
Ovšem, z její tvorby se stala také módní záležitost, podobně jako z díla dalšího svérázného dekonstruktivisty Franka Owena Gehryho. Bohatí sponzoři se prali o její přízeň, každý chtěl mít aspoň něco od Zahy. Stavěla kulturní i sportovní stánky, luxusní bytovky, navrhovala interiéry doslova po celém světě. I u nás jsem se setkal v poslední době se dvěma českými investory, kteří s ní jednali o možné spolupráci. V Bratislavě nás dokonce předběhli – tam vyhrála soutěž na věžové domy v Čulenově ulici, financované Pentou.
Dočkala se i uznání v podobě nejrůznějších poct: britská královna ji povýšila do šlechtického stavu a udělila nejvyšší stupeň Řádu Britského impéria, získala dvakrát Stirlingovu cenu, zlatou medaili Asociace architektů a dostalo se jí – jako první ženě – i pocty pro architekty nejvyšší: Pritzkerovy ceny. Vedle řady ocenění, vyznamenání a především prestižních zakázek (dodejme, že někdy i od kontroverzních osobností, jako je ázerbájdžánský diktátor Ilham Alijev) však zažila i prohry, naposledy v japonské metropoli, kde odmítli její vítězný návrh olympijského stadionu, který se zdál šetřivým investorům příliš nákladný. Čtenáři si možná vzpomenou i na nedávnou aférku spojenou s projektem fotbalového stadionu v Kataru, který některým kritikům připomínal svým tvarem vagínu.
Sám jsem na některé její stavby narazil vícekrát a vždy jsem měl pocit, že na jejích návrzích převažuje invence nad samoúčelnou exhibicí. V Londýně byla au- torkou nevelké dostavby nové akvizice Serpentine Gallery v Hyde Parku, kde ke staré klasicistní budově přistavěla kontrastní bílý restaurační pavilon, inspirovaný přírodními tvary. Zajímavý byl i rozestavěný luxusní bytový dům v newyorské hipsterské čtvrti Chelsea na 28. ulici v sousedství známé High Line a nového Whitney muzea. V Kodani jsem navštívil dostavbu galerie Ordupgaard Art Museum v parku, která se skleněnými stěnami otevírala do přírodní scenerie. V Miláně navrhla tvarově komplikovaný, ale výtvarně působivý bytový komplex poblíž areálu starého výstaviště. Ve všech těchto případech se jednalo o menší objekty, které byly provozně dobře vyřešeny, a zdálo se, že – navzdory tvarové rozbujelosti – jsou i konstrukčně zvládnuty, ostatně pů- vodní profesí Zahy Hadidové byla matematika.
Je třeba zmínit i interiéry, které navrhovala a jež nesou opět charakteristické rysy její tvorby, což se týká i drobných designových návrhů.
Každý chtěl mít aspoň něco od Zahy. Stavěla kulturní i sportovní
stánky, luxusní bytovky, navrhovala interiéry doslova po
celém světě.
Jedna ze dvou legitimních cest
Její nyní již uzavřené dílo bude jistě dál provokovat k debatám, zda se má architektura vydat tímto směrem, nebo raději sledovat střízlivé formy. To však není nic nového, je to vlastně neustálý boj dvou rozdílných přístupů. Koneckonců takové debaty se vedou i u nás, nedávno kolem projektu Tančícího domu nebo Kaplického návrhu budovy Národní knihovny na Letné. Domnívám se, že obě cesty jsou legitimní a bez kterékoli z nich by byl náš svět o něco ochuzen.