Islámský stát sází na bezvěrce
ních zdrojů, jako je CIA. Ta odhaduje počet bojovníků Islámského státu na 20 až 30 tisíc, přičemž zahraniční tvoří více než 20 tisíc, tedy většinu. Islámský stát přitom ovládá území s několika miliony obyvatel, z nichž by mohl mít mnohem víc rekrutů, pokud by tato populace byla vůči němu loajální.
To, že Islámský stát neustále verbuje bojovníky v zahraničí, svědčí mimo jiné o nárůstu napětí mezi jeho vůdci a místními kmeny, kterému se snaží čelit centralizací, zvyšováním represí a nároků na finance a lidské a materiální zdroje. Tím se však dostává do podobně neřešitelné spirály jako všechny represivní režimy v posledním stadiu – k udržení centrální moci potřebuje finanční prostředky, jejichž vymáhání vyvolává odpor, k překonání odporu potřebuje další finanční pro- ské úspěchy, a dokonce u části zahraničních žoldáků nastává vystřízlivění z počáteční euforie. Na represe nemá IS oproti dlouholetým diktaturám dostatek finančních prostředků, proto podněcuje náboženský fanatismus a současně se snaží vyvolat hrozbu ze zahraničí, ideálně pozemní boj s „bezvěrci“, jako jsou Američané a jejich spojenci. Situace Islámského státu musí být natolik dlouhodobě neudržitelná, že vyvolání apokalyptické guerillové opotřebovávací války je pro něj menším zlem než žádná pozemní invaze, jak je tomu v současnosti.
Provokace Islámského státu začaly šířením videí s uřezáváním hlav amerických rukojmích. Výklad západních médií, že jde o zastrašování, je chybný. Je naivní si myslet, že by nějakou velmoc mohla podobná brutalita „zastrašit“nato- zahraniční mocností silou, nebo se kmeny spojily a vytvořily mocnost, která byla dostatečně silná, aby dokázala čelit té zahraniční. To bylo hlavním důvodem proměny kmenových struktur v národ. To je však pohled z hlediska kmenů, tedy zevnitř.
Pohled z hlediska sousedů či mocností, tedy zvnějšku, je odlišný. Mocnost reprezentující světové společenství je vyspělým centralizovaným státem, který vyžaduje odpovídajícího partnera. Tím je další centralizovaný stát s definovaným územím, které ovládá a na němž si dokáže vynutit pořádek, ať už jakýkoliv. Anarchistická oblast kmenových území bez řádu, reprezentace, hranic a nekonečných bojů měnících se aliancí tímto partnerem být nemůže, a navíc má dvě nepříjemné vlastnosti. jenským podmaněním a protektorátní správou, nebo ustavením státu s vládou jednoho kmene, jemuž výměnou za loajalitu propůjčí vojenskou moc. A to je také důvod, proč po rozpadu Osmanské říše nakreslily Francie a Velká Británie hranice dříve neexistujících států i v pouštích či proč se USA angažují v Somálsku, Jemenu i jinde ve světě.
Z tohoto hlediska žádné dobré řešení pro severní Irák a východ Sýrie v blízké budoucnosti neexistuje. Okupace by vyžadovala více než dvě stě tisíc západních vojáků, podobně jako v závěrečném stadiu druhé invaze do Iráku, kdy se silou podařilo pacifikovat i povstání sunnitských kmenů pod vedením al-Káidy.
Technicky okupaci provést lze, ale politicky je zcela neprůchodná, protože je dlouhá, a tím pádem i nesmírně drahá. Jedním z důvodů, proč Američané zvolili Baracka Obamu, bylo, že v důsledku obrovského deficitu slíbil stáhnout vojáky a peníze přesměrovat například na zdravotní systém. Pokud je dlouhodobá okupace příliš drahá pro nejbohatší stát na světě, těžko ji lze očekávat od jiných zemí.
Druhá varianta – podpora místní samosprávy zvnějšku, jak se o to světové společenství pokouší například v Afghánistánu, Iráku či v Libyi – má v těchto zemích chabé výsledky a na kmenovém území Islámského státu se zdá ještě neproveditelnější. Neobjevuje se totiž žádná síla, která by byla schopná dlouhodobě udržet moc.
Menšinoví alavité v Sýrii už nikdy nedokážou efektivně ovládat sunnitský východ země. Nemohou to být ani Kurdové, kteří by sice s pomocí Američanů mohli dosáhnout vojenských úspěchů, třeba dobýt Mosul, ale snaha o dlouhodobé vládnutí sunnitským kmenům by vyvolala podobně krvavou řež, jako když jim chtěli vládnout šíité z Bagdádu. Pokus o vytvoření sunnitského státu by okamžitě rozpoutal jednak vnitřní boj mezi sunnitskými kmeny o centrální moc, jednak povzbudil touhu kmenů v okolních zemích po vlastním státu, což by ještě více destabilizovalo region.
Nezbývá než čekat
Za neexistence dobrých řešení zbývá jen to, co už západní spojenci dělají – čekat. Bombardování zabraňuje IS v přílišné expanzi a v masivním exportu své vojenské síly do zahraničí. Občasné teroristické akci sice nezabrání, ale přesně dopadající bomby a vyhýbání se větším pozemním operacím poškozují IS a také nenaplňují jeho očekávání – sjednotit populaci pod vedením islamistů proti vnějšímu nepříteli. Čas pracuje proti Islámskému státu a pro spojence, přičemž ruské bombardování se stovkami civilních obětí bylo kontraproduktivní.
Pro severní Irák a východ Sýrie v blízké budoucnosti žádné dobré řešení neexistuje. Technicky sice okupaci provést lze, ale politicky je zcela neprůchodná, protože je nesmírně drahá.