Recept na triumf? Kupte si párky!

Napříč Austrálií, závod divočinou z Kanady do Mexika a mnoho dalších podniků už absolvoval na horském kole. Anebo cestu napříč Aljaškou, kde hrozí umrznutí, neboť jde o nejdrsnější bikový závod planety. Pro letošní zimu si Jan Kopka vybral extrémní arktický ultramaraton ve finské části Laponska. Prožil příběh plný adrenalinu a na svém snowbiku vyhrál.

Do okolí Rovaniemi se Kopka, cyklistický nadšenec a organizátor, vrátil po třech letech – startoval tam již v roce 2013 v závodě na 150 kilometrů, který ovládl.

Nyní ho přilákala nově vypsaná nejdelší verze závodu měřící dvakrát tolik.

„Zabývám se organizováním zimních snowbike kempů a různých laponských expedic, takže jsem moc natrénováno neměl, nicméně pár kilometrů jsem od listopadu najel. Hlavní bylo, že se mi vyhnuly nemoci,“líčí dvaapadesátiletý Kopka.

Na schůzce třístovkářů večer před startem se dozvěděl nemilou novinku.

„Bylo řečeno, že i když přejíždíme dvakrát přes městečko a vesnici, nesmíme doplňovat jídlo ani využít zázemí těchto civilizovaných míst. Pravidla určuje organizátor a nezbylo než to přijmout,“krčí rameny chlapík, který projel na kole nejdrsnější terény světa.

Pro něho to ale byla čára přes rozpočet.

„Jídla jsem měl tak na sto padesát kilometrů s tím, že zásoby doplním ve vesnicích, Neměl jsem ani vařič, abych si cestou dělal vodu ze sněhu. Bylo mi jasné, že jídla musím mít víc, abych tři sta kilometrů vydržel.“

Netušil, jak dlouho bude na trati plné hlubokého sněhu. Dá stovku denně? To znamená jídlo na tři dny plus nějaká rezerva.

V marketu si stačil koupit tři balení párků. Bagáž už měl plnou, proto vytáhl něco z oblečení.

„Doufal jsem, že se bez něho obejdu. K salámu, sýrům, karamelovým tyčinkám, slaným i sladkým ořechům a čokoládě, všechno přitom bylo nachystané na sousta, protože zmrzlé to nejde ukrojit ani ukousnout, jsem nacpal ještě párky, špek nakrájený na kostičky, šest housek a další velkou čokoládu,“popisuje své předstartovní přípravy.

Nesměl zapomenout na vodu. „Do dvou vaků, které jsem pak měl na zádech pod bundou, jsem připravil šest litrů pití.“

Ráno se na startu tlačilo 120 účastníků – lyžařů, chodců se sáňkami, ale nejvíc bikerů, pro které byly připraveny trasy 66, 150 a 300 kilometrů. Cesta byla chvíli ledovatá, dostal se dopředu, ale brzy idylka skončila, neboť po měkkém sněhu nešlo jet ani s upuštěnými dušemi.

„A tak jsme tlačili, a jelikož nejsem dobrý chodec, mnozí mě začali předcházet. Po zamrzlém jezeře se dalo jet, potom zase chůze, jen chvílemi přejezdy po místních silničkách. Ale buď ostatní zpomalili, nebo jsem se rozhýbal, zkrátka najednou přede mnou zůstali jen dva bikeři. Potom lídr vzdal, nezvládl tlačení kola, a byl jsem druhý.“

Přesto v sedm večer, za úplné tmy, zastavil na oficiálním checkpointu před polovinou prvního stopadesátikilometrového okruhu. Byla tam alespoň voda na doplnění a hořely ohně. Vytáhl šest nožiček párků, opekl je na ohni a vzal si housku.

„To byl můj denní příděl „normálního“jídla, zbytek tvořila jen malá sousta během jízdy. Při mé večeři projeli kolem čtyři cyklisté a žasli, že si tu na přední pozici dělám u ohně piknik. A jeden z nich, „třístovkář“Antti Sintonen z Finska, úplně zdivočel a vyrazil dál,“usmívá se Kopka.

Brzy se pustil do temné noci i on, při intenzivním tlačení kola sněhem se však nevyhnul výraznému pocení. V půl deváté večer došel na 78. kilometru na druhý checkpoint, chatku s otevřeným ohněm, a povídal si s dalším Finem – ten zkraje vedl, ale odstoupil a čekal na záchranný skútr.

„V tu chvíli mi přišlo nejrozumnější odpočinout si, vyspat se a usušit oblečení. Dalo se totiž čekat, že ti přede mnou cestu ušlapou, navíc budou víc a víc utahaní. Je lepší jet podle svých pocitů a nevšímat si, co dělají ostatní. Proto jsem nechal čelo jet dál, spát se musí aspoň ze začátku.“

Vzbudil se po páté a po sedmi hodinách spánku opustil checkpoint plný spících lidí. Většinou kolo tlačil, chvílemi i jel, protože noční mráz zasněženou cestu „utáhl“. Zvlášť při chůzi se mu ale kilometry zdály nekonečné. Pozdě odpoledne dorazil k dalšímu checkpointu, opekl si párky, k nim si dal housku, doplnil vodu.

V Rovaniemi už za tmy minul cíl stopadesátky, potom našel další noční útočiště v nízkém přístřešku. Usnul hned, vaky s vodou si vzal do spacáku, aby nezmrzla. „Lepší byl odpočinek, do cíle bylo ještě daleko.“

Co všechno vyčetl ze stop

Spal devět hodin, ráno vyrazil před sedmou, sněžilo. Při cestě lesem bylo sněhu méně, vysledoval jednu čerstvou stopu kola a druhou víc zapadanou.

„Začalo mě to bavit, byl jsem odpočatý, probudil se ve mně lovecký instinkt. Kolo jsem tlačil, ti přede mnou taky, ale jejich kroky byly kratší, takže jsem rychlejší, říkal jsem si.“

Chvílemi jel, ale oni jen šli. A pak došel Nizozemce Martijna, se kterým se znal ze zdejšího závodu před třemi lety. Kráčeli nebo občas i jeli spolu.

Smazal jeho dvouhodinový náskok z rána.

„Snažil jsem se číst ze stop toho před námi. „Jen tlačil a šel krátkými kroky. Buď je malý, což se podle velikosti jeho bot nedalo předpokládat, anebo už byl tak unavený, že prostě jet nemohl. To hrálo v náš prospěch. Ale pak jsme objevili další stopu kola – tam vpředu byl ještě někdo.“

Do cíle zbývalo sto kilometrů, v šest večer objevili srub. Počkáme pár hodin, mráz cestu utáhne a půjde to líp, měli jasno.

Roztopili kamna, Martijn vařil vodu a zaléval si kvalitní outdoorovou stravu. A když spatřil Kopku, jak si znovu opéká párky, nechápal: Přece nejedeš na párky?

Martijn měl chytrý telefon a zjistil, že dosud vedoucí Fin, zmíněný Antti Sintonen, na kterého ztráceli den, zkolaboval na 226. kilometru amuseli ho zachraňovat přímo z trasy. „Jet na takhle těžkých cestách několik dnů bez spánku je nesmysl. Před námi tak byl už jen jeden závodník, Ital Luca Bettinsoli,“vykládá Kopka.

Usnuli na pět hodin a ve čtyři ráno opustili srub. „Předpokládal jsem, že proti Italovi máme výhodu regulérního spánku.“

Po několika hodinách Nizozemec zvolil pomalejší tempo. „Já se ale cítil výborně, nejlíp od startu. Měl jsem za sebou plnohodnotný spánek z minulé noci, byl jsem připravený na jízdu přes noc. Ital nespal den, noc a další den, bude muset zvolit odpočinek,“přibližuje, co se mu honilo hlavou.

Čtyřicet kilometrů před cílem spatřil Italovy stopy, jak odbočil doleva k přístřešku na přežití. „Někde za mnou za ním přijel i Martijn, taky potřeboval odpočinek, a Italovi řekl, že jsem před ním. Luca vyrazil, ale už mě nedostihl,“doplňuje Kopka.

Ve 3.33 hodin ráno dorazil do hotelu v Rovaniemi, kde byl cíl. Vítězný čas: tři dny, 18 hodin a 33 minut.

„Luca zvolil nonstop jízdu v noci a předpokládal, že další den do večera bude v cíli. Jenže bylo jasné, že sice v noci získá, ale únava ho zpomalí a bude následovat další noc. A tu už pravděpodobně nonstop nedá. Já možná ano, ale musím být odpočatý. Nicméně vlastně jsem měl štěstí, vyšly mi odhady,“rekapituluje zkušený Kopka.

Spočítal, že délka závodu byla 322 kilometrů, z čehož se svezl jen 72 kilometrů a 250 tlačil kolo.

No nezkuste to!

„V tu chvíli mi přišlo nejrozumnější vyspat se. Dalo se čekat, že ti vpředu

cestu ušlapou a budou víc a víc utahaní.“

Fin zkolaboval na 226. kilometru a museli ho zachraňovat. „Jet na těžkých cestách bez spánku je nesmysl.“