Asad u tribunálu

Osobní výběr ze světového tisku

Mělo to být jedno z posledních dějství tragické ságy, která se začala psát před čtvrtstoletím. Dvojice srbských válečných vůdců si po letech strávených před tribunálem v Haagu měla vyslechnout verdikt.

Ten první, nad někdejším bosensko-srbským prezidentem Radovanem Karadžičem, jen samotným načasováním působil, že měl symbolicky uzavřít éru velkosrbské politiky 90. let. V den výročí zahájení náletů NATO na srbskou metropoli Bělehrad si pak minulý čtvrtek vyslechl trest exemplární: 40 let.

Jen o týden později však tribunál s rozsudkem nad ultranacionalistou Vojislavem Šešeljem narazil na limity svých možností. Soudu nezbylo než rezignovaně svolit, aby si verdikt vyslechl v Bělehradě, když se z propustky na léčení v srbské metropoli odmítl vrátit do Haagu. Šešelj, vzděláním právník, takřka pokaždé dostal obžalobu, svědky i soudce přesně tam, kam chtěl. Výstižně to dokládá, že se stal prvním obžalovaným v historii soudu, jenž si nevyslechl verdikt osobně.

Hořké finále však mělo teprve přijít krátce po vynesení osvobozujícího rozsudku. Podle srbského listu B92 řekl, že bude po soudu požadovat odškodné za neoprávněné zadržování ve výši dvanácti milionů eur. Šanci na úspěch má podle odborníkůmizivou. On však i tak opět dosáhl, čeho chtěl, když zejména představitele Chorvatska vyprovokoval k ohnivé rétorice, a dokonce k uvalení zákazu vstupu do země. Plynule tak navázal tam, kde před dvanácti lety s vydáním do Haagu skončil: Mezi Záhřebem a Bělehradem už zase létají ostrá slova jako kdysi.

*** Ve světle Šešeljových exhibicí před tribunálem se tak mezinárodní justice zdá být poněkud bezradná. Poslání soudu vypořádat se s válečnými zločiny způsobem, který by zajistil trvající mír v regio- IVANA MILENKOVIČOVÁ nu, je zatím spíše přáním. Zčásti i proto, že každý odsuzující verdikt tribunálu nad srbskou stranou je Srby vnímán jako rozsudek vítězů nad poraženými.

Dost možná za pár let před podobným tribunálem nebude stát nikdo jiný než Baššár Asad. Alespoň podle někdejší dlouholeté hlavní žalobkyně tribunálu pro bývalou Jugoslávii Carly del Ponteové. Před mezinárodní justicí podle ní syrský vůdce skončí i přesto, že klidně bude tím, kdo – snad jednou – stvrdí podpisem dohodu o konci války v Sýrii.

„Pamatujete si na bývalou Jugoslávii, jejímž prezidentem byl Miloševič, a na mírová jednání v Daytonu, která nakonec vedla k dohodě? Miloševič byl přece tou dobou prezident, a stejně ho pak spravedlnost dohnala. To je jenom takový příklad z minulosti,“nechala se před časem del Ponteová slyšet pro agenturu Reuters.

Bude-li tomu tak, je už teď víc než jisté, že ani v tomto případě se mezinárodní justice nevyhne kritice za jednostrannost. Jak naznačuje americký advokát Peter Robinson, jenž v Haagu hájil Karadžiče nebo liberijského vůdce Charlese Taylora, bude i tentokrát na lavici obviněných převažovat jedna strana. Asad, jeho nejbližší spolupracovníci včetně několika rodinných příslušníků, samozřejmě generálové, snad ministři – tak nějak by mohl hypoteticky vypadat seznam obžalovaných. Pokud by však podle něj platily tytéž normy o naplnění podstaty podpory a nabádání ke zločinům, jako tomu bylo u tribunálu pro Jugoslávii, skončil by podle něj před soudem i americký prezident Barack Obama s odsuzujícím verdiktem za zvěrstva napáchaná rebely vyzbrojenými USA.

„Achillovou patou mezinárodní justice je, že tu existuje dvojí standard. Jeden pro malé země jako Bosna, Rwanda nebo Libérie a další pak pro ty velké jako Británie, Spojené státy nebo Rusko,“namítal pro kanadský list The Star.

Achillovou patou mezinárodní justice je, že v ní existuje dvojí standard. Pro malé země jako Bosna, Rwanda nebo Libérie a další pak pro ty velké jako Británie, USA nebo Rusko.

*** Vezmeme-li to kolem a kolem, pro Asada se v tuto chvíli nerýsuje moc možných scénářů. Buď zůstane v Damašku, což se však v dlouhodobém horizontu jeví jako stále méně pravděpodobné. V tom pro něj o poznání méně příznivém nakonec prchne ze země a najde útočiště v některém ze spřízněných režimů. V tom ještě horším pak dopadne jako libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, jehož mrtvolu vláčeli ulicemi rebelové. V porovnání s tím, co se nabízí, je tak Haag ještě tou lepší z variant.

Vězeňskému komplexu soudu se občas přezdívá v médiích „ haagský Hilton“. Na rozsudek tam čekají vězni v nadstandardně komfortních celách pro jednoho. Společné prostory zahrnují tělocvičnu, učebny, modlitebny nebo kuchyň, kde si sami mohou vařit. Nejeden odsouzený odtamtud odcházel v celkově lepším stavu a s několika kily navíc.