Intelektuál ve spárech mainstreamu
V únoru zemřel Umberto Eco. Rozloučení s mimořádně vzdělaným člověkem je důležitou příležitostí pojmenovat a zhodnotit jeho odkaz, kteréhožto úkolu se zhostilo nemálo českých publicistů. Při čtení všech těch vzpomínek, nekrologů a statí mě zarazilo, co autoři – jednohlasně – vnímají jako Ecův klíčový přínos.
wegh či Jo Nesbö, nikoli skutečnou literaturou.
Aby mi bylo správně rozuměno: neviním z toho Umberta Eca. Viním z toho ovšem ty, kdo Ecovy teze vulgarizují a jsou – jako Petr Fischer – s plnou vážností schopni napsat, že primitivní pop-music může mít stejnou důležitost jako špičková vážná hudba. Jak to dotyčný komentátor a kulturní redaktor myslel? „Díky, Bachu, za ty Matoušovy pašije, vážně se ti to povedlo – ale víš co, Miley Cyrus nám o údělu člověka řekne úplně stejně, záleží jen na tom, co si z díla dokážu vyložit.“Opravdu? Pavel Turek pak v Respektu tvrdí, že „akademik by se neměl nad masový vkus povyšovat, protože by mu v jeho pýše mohlo mnoho podstatného uniknout“. Není však dnes problém zcela opačný? Neuniká cosi akademikům a kulturním redaktorům proto, že se místo Mozarta zabývají Rihannou? A není to problém vážnější a pro kulturu mnohem více devastující, než by znamenala armáda intelektuálů s aristokraticky přejemnělým vkusem?
Podivné je už jen mezi řádky Ecových nekrologů prosvítající přesvědčení, že vysoké umění je cosi odtrženého od opravdového života, že nemůže postihnout roviny, které zahrnuje kultura masová. „Naopak, v umění je místo pro vznešenější ctnost i pro ohavnější nízkost a neřest než nevím v kterém povolání lidském,“chtělo by se namítnout slovy Karla Čapka. Mnohem závažnější je však jiná věc: a sice skutečnost, že vytlačením vysoké kultury z veřejného prostoru se nenahraditelně ztrácí klíčové patro porozumění světu. Určité poznání prostě nikde jinde než ve špičkových dílech evropské kultury zachyceno není.
Evropská kultura nás ve svých nejvyšších podobách učí klíčové schopnosti: schopnosti vícerozměrného myšlení, kdy se dají smysluplně myslet i věci stojící zdánlivě v rozporu. Snad nejlépe to ukazuje příběh pašijový. Konkrétněji: muzikál Jesus Christ Superstar a bachovské Matoušovy pašije nejsou stejně hodnot- ným dílem. I kdybychom se onen muzikál snažili interpretovat sebehlouběji a sebepozorněji, nikdy k nám nepromluví o věcech, o kterých k nám ve svém díle promlouvá Bach.
Před výtvarné umělce i hudebníky byl ústředním biblickým motivem – motivem Ukřižovaného – postaven úkol vpravdě náročný. V jediném výjevu zachytit škálu na první pohled totálně protichůdných témat, k nimž tento motiv odkazuje: nejhlubší ponížení a zároveň nejvyšší slávu, definitivní konec a zároveň nový začátek, bezpodmínečné odevzdání se, provázené ovšem nadobyčejnou vnitřní silou. V praxi to znamenalo hledat klíč k mimořádně nesnadným otázkám. Jak ukázat nahé, zakrvácené mužské tělo způsobem, aby diváka neodpuzovalo? Ba naopak – aby byl do příběhu vtahován a aby v něm obraz snad i probouzel k ukřižovanému lásku? Jak se přitom vyhnout ždímání jednoduchého soucitu nad tělesným a duševním utrpením? Jak ukázat Kristovo potupné sebeobětování jako vrcholně svobodný čin?
Ne každému z umělců se klíč podařilo nalézt – a ne každým vyobrazením Krista se má smysl zabývat. Barvotiskové obrázky půvabného Ježíše s očima vyvrácenýma k modrým nebesům nás mohou toliko poučit o jistých banálních končinách masového vkusu. Kristové Ti- zianovi, ale i Škrétovi ovšem mohou otevřít oči pro věci nesrovnatelně důležitější a náročnější.
Krok vzad, nikoliv vpřed
Vhled do špičkových děl hudby, literatury a výtvarného umění bychom neměli chápat jako hobby pro staromilné krasoduchy. Zkušenost s vícerozměrným myšlením, které neústí v absurditu, ale v nové uchopení smyslu, je nutným předpokladem, abychom vůbec měli šanci orientovat se ve vícerozměrném a absurditou stále ohrožovaném světě. A kde jinde ke zkušenosti vícerozměrného myšlení přijít než ve stálém kontaktu s vysokou kulturou?
V situaci, kdy nás marketingové pojetí médií, politiky i byznysu vede k přemýšlení ve zkratkách a jednoduchých emocích, nabývá nepovrchní svět vrcholných děl zásadní důležitosti. Je to civilizační výdobytek, který bychom si měli hýčkat a navzdory dobovým trendům rozhojňovat. Možná dokonce platí, že nikdy nebyla vysoká kultura tolik potřeba jako dnes.
Pravděpodobné však je, že kulturní rubriky elitních deníků a týdeníků budou i nadále plnit intelektuální rozbory filmů či knih, které už za pár sezon nikdo nebude znát. Onen „ecovský“příklon intelektuálů k masové kultuře byl ve skutečnosti krokem vzad – a nikoliv vpřed.
V situaci, kdy nás marketingové pojetí médií, politiky i byznysu vede k přemýšlení ve zkratkách a jednoduchých emocích, nabývá nepovrchní svět vrcholných děl zásadní důležitosti