Co (ne)víme o svých prezidentech
Kniha Českoslovenští prezidenti trpí autorskou a koncepční roztříštěností. Až na výjimky také nepřináší o hlavách státu mnoho nového.
Práce, již editovala Marie Ryantová, vznikla způsobem, který jen málokdy vede k výborným výsledkům. Na počátku byl cyklus přednášek o československých prezidentech v jednom historickém spolku. Z něj však kniha vytvořit nešla, protože někteří přednášející nebyli schopni dodat svá expozé v písemné podobě. O spolupráci byli proto požádáni i další autoři. Celé se to táhlo více než pět let a na konci je kniha, o níž se dá skoro říci, že je zbytečná. Mnoho nového totiž nepřináší, přestože editorka v úvodu slibuje „sou- hrnné uchopení, založené na odborné historické bázi“.
Kniha má dva hlavní problémy. Ten první je pro podobné kolektivní projekty typický: jednotlivé kapitoly mají různý odborný i koncepční charakter, odlišnou úroveň vědeckou i stylistickou a editor je nedokázal upravit tak, aby to čtenáře nerušilo. Druhý problém je specifický pro dané téma: „odborná historická báze“v případě biografií některých prezidentů je prostě nedostatečná.
Prezident na dvacet stran
Napsat životopis kteréhokoliv prezidenta na 20–25 stránek tak, aby obsahoval vše podstatné a k tomu něco nového, byl čtivý a neotřelý, to je velmi obtížné zadání. Důstojně se s ním dokázal v knize popasovat snad jen Josef Tomeš, autor portrétu Emila Háchy. Masaryk Vratislava Doubka působí jako rozšířené encyklopedické heslo. Edvarda Beneše si rozdělili tři autoři: Robert Kvaček se zabývá prv- ním prezidentským obdobím, Jan Němeček jeho rolí vůdce odboje a Jindřich Dejmek třetí republikou. Přestože je tak Benešovi věnováno – neznámo proč – třikrát více prostoru než Masarykovi, nedozvíme se vůbec nic o jeho činnosti do roku 1935 s výjimkou toho, že nebyl z chudé rodiny, dobře se oženil, ale neměl děti.
Úplně opačný problém mají kapitoly o komunistických prezidentech – autoři jejich prezidentskému období věnují marginální pozornost: u Gottwalda jde o tři strany ze 36, u Zápotockého tři strany z 18, a u Husáka dokonce jen dvě strany ze 42. Hlavní potíž u kapitol o prvních čtyřech „dělnických prezidentech“je fakt, že česká historiografie zatím nebyla schopna využít ruské archivy. Právě v nich se ale mohou nalézat odpovědi na nejdůležitější otázky, které politické kariéry Gottwalda či Zápotockého kladou.
Jiří Pernes, autor portrétů Gottwalda, Novotného a Svobody, píše v úvodu své- ho prvního příspěvku, že je dnes již možné studovat v Moskvě materiály Komunistické internacionály a že československých věcí se v nich týkají desítky kartonů, ale že žádný český historik netuší, co v nich je. Proč je nikdo nestudoval? Je to „nesmírně obtížné“, píše Pernes bez dalších podrobností. Jeho kapitoly – přes zjevný talent čtivě psát – jsou tak jen opakováním známého, a místy dokonce doslovnou recyklací textů, které autor publikoval v roce 2003 v knize Takoví nám vládli. Kapitola o Antonínu Zápotockém, kterou spíchl Jiří Kocian, je pak bezpochyby po všech stránkách nejslabší z celé knihy.
Objektivní pohled
Velmi kvalitní je naopak portrét Gustáva Husáka od Zdeňka Doskočila, který se snaží vyvracet některé stereotypy, proniknout do Husákova myšlení i načrtnout některé paralely, které stojí za úvahu (např. o shodných povahových rysech Gustáva Husáka a Edvarda Beneše). Vyloženým osvěžením je pak text Daniela Kaisera o Václavu Havlovi, který prokazuje nejen výbornou obeznámenost autora s tématem, ale také schopnost napsat čtivý a zároveň chytrý text.
Editorka monografie Marie Ryantová slibuje v úvodu „objektivní pohled na všechny prezidenty a jejich osudy“. Těžko věřit, že tomyslí vážně. O tom, že žádná objektivita ve výkladu dějin není možná, by se měli adepti řemesla dozvědět hned na počátku prvního roku studia.
Kniha Českoslovenští prezidenti je užitečná přinejmenším v tom, že ukazuje na velké bílé místo ve výzkumu komunismu v Československu. Bez ruských archivů se už nelze pohnout dál. Ony „nesmírné obtíže“by se už měl konečně někdo pokusit překonat.
Marie Ryantová a kol. Českoslovenští prezidenti. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha – Litomyšl 2016. 344 stran.