Příliš krátké sovětské jaro roku 1956
tvrtého března 1956 se gruzínské Tbilisi probudilo do slavnostní atmosféry. Podle tradičního rituálu si lidé chtěli připomenout výročí smrti svého slavného rodáka Josifa Džugašviliho, jinak též tři roky mrtvého diktátora a vládce Sovětského svazu Stalina. Ulice byly plné a u Stalinova pomníku se objevovaly první věnce. Brzy se ale atmosféra prudce zhoršila – z gruzínského stranického ústředí prosákl na veřejnost obsah tajného projevu, který první tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov 25. února pronesl na uzavřeném zasedání těsně před skončením 20. sjezdu strany v Moskvě.
Temné barvy, jimiž jejich rodáka Chruščov vymaloval, hrdí Gruzínci pochopili spíše jako urážku národní cti, než aby si je zasadili do kontextu chruščovovské kritiky kultu osobnosti, nezvládnuté kolektivizace a masových čistek, které decimovaly mimo jiné i gruzínské komunisty a intelektuály. Místo slov rozhořčení nad jeho zločiny tak Tbilisané provolávali Stalinovi slávu a dovolávali se Chruščovem odstaveného neostalinisty Vjačeslava Molotova, aby památku velkého Gruzínce bránil. Podobně reagovali i obyvatelé Gori, Suchumi či Batumi. Když demonstrace nepolevovaly a situace se prvnímu tajemníkovi Gruzínské KS Vasilu Mžavanadzemu začala vymykat z rukou, Moskva varovně zdvihla obočí. V obavě z možných národnostních střetů s Rusy či Armény vyhlásila v Tbilisi zákaz vycházení a při následné pacifikaci podle dodnes nepotvrzených odhadů zemřelo až několik stovek lidí a mnoho dalších bylo zraněno, zatčeno a deportováno.
Kremlem nečekaně a neohlášeně povalená modla tak v prvních okamžicích posloužila spíše jako katalyzátor potlačovaného národního cítění než jako počátek gruzínské reflexe stalinismu. Vedle oslav Stalina tak zněly i zakázané nacionalistické písně, vyvěšovaly se vlajky z předsovětské éry, a mezi demonstranty dokonce kolovaly letáky vyzývající k odchodu Gruzie z SSSR. Během „horkého“gruzínského jara 1956 získávali své první politické ostruhy budoucí disidenti a bojovníci za gruzínskou nezávislost jako Merab Kostava či Zviad Gamsachurdia. V tomto kontextu je ale také nutné připomenout, že to byl zase Gruzínec Tengiz Abuladze, kdo v roce 1984 natočil průlomovou alegorii stalinských represí Pokání, nebo že jedním z klíčových perestrojkových spojenců Michaila Gorbačova byl také Gruzínec – ministr zahraničí Eduard Ševarnadze.
Jen tak si promluvit
Chruščovův tajný projev, okolnosti, za jakých se dostal na Západ, či jeho dopady na dění ve východním bloku jsou dostatečně známé. Často se ale opomíjí to, jak intenzivní škálu emocí, od nadšení až po nejistotu a strach, vyvolal v samotné sovětské společnosti. Bez nadsázky lze hovořit o sovětském jaru 1956. Nakrátko se v kontextu totalitní společnosti objevily zárodky veřejného mínění a občanské společnosti, jež ale stranické vedení v obavě ze ztráty kontroly rychle umrtvilo. Chruščov nehodlal z projevu učinit veřejné téma, tím méně o Stalinovi otevřít neřízenou celospolečenskou debatu, ale pomocí směrnic, ideologických článků a stranické mašinerie nastolit novou linii strany, která se ohlásí v Pravdě, přečte na aktivech, lidé si ji odhlasují a příliš se o ní již nebude debatovat. Chruščov se chtěl zbavit Stalina, ale se stalinismem jako systémem to bylo mnohem těžší – až příliš hluboko se otiskl do DNA země a především komunistické strany a její nomenklatury. Jeho zpochybnění nutně vedlo i k otázkám zasahujícím samotnou podstatu režimu. Limity takového uvol- nění nebyly nikomu jasnější než právě Chruščovovi, jejž stalinismus zformoval a jenž se z něj neúspěšně snažil vymanit: „Nesmíme dávat zbraně do rukou svých nepřátel, neměli bychom prát špinavé prádlo před jejich očima…“prohlásil a dodal: „Domnívám se, že to delegáti sjezdu pochopí.“
Delegáti to sice chápali, ale po letech navyklých rituálů nebyli připraveni na otevřenou diskusi, v níž by spatra, bez pomoci direktiv odpovídali lidem na to, co je nejvíce trápí. Zkrátka, jak se říkalo v dobovém žargonu, „ztratili kontakt s lidem“. Ústřední výbor navíc hrubě podcenil komunikační „management“Chruščovova projevu – vydal sice směrnici, podle níž měli agitátoři předčítat projev na půdě každé základní stranické jednotky, chyběly jim ale tradiční předpřipravené „otázky a odpovědi“, s jejichž pomocí by mohli reagovat na nečekané dotazy. Navíc sami agitátoři obsah tajného projevu plně nechápali. Suverénní propagandisté, řízené diskuse a „les rukou“, jednomyslně schvalující usnesení, vzali rychle zasvé. Mezi těmi, kdo chtěli volně diskutovat, a stranickými funkcionáři, snažícími se o „řízené porozumění“projevu, rostlo vzájemné nedorozumění a nevraživost. Zoufalí aktivisté pak centrum varovali, že pokud se strana razantněji neujme propagandy a agitace, brzy se objeví otevřeně „antisovětské, trockistické názory“, jež budou ventilovat frustraci ze sovětské každodennosti.
Najednou se otevřel prostor pro vyjádření do té doby potlačovaných názorů. Po dlouhé době mohli lidé diskutovat, kritizovat režim a snít o nové budoucnosti. Do té doby myšlenkově sterilní a ustrašená stranická shromáždění se proměňovala v otevřená fóra, kde se diskutovalo volně a bez pravidel. Po úhoru řízených debat a všudypřítomného strachu ze zatčení a denunciací a strachu reagovat a vyjádřit vlastní názor se lidé shromažďovali „jen tak“, bez cíle či programu. Opatrně se kritizovaly nedostatky režimu, ne režim samotný. Především reformně smýš- lející komunisté měli pocit, že mají povinnost a právo režim nejen kritizovat, ale i resuscitovat Stalinem pohřbený revoluční ideál lepší, komunistické společnosti. Ke slovu se dostávaly i oběti stalinského teroru a jejich příběhy byly nepříjemně šokujícím svědectvím o „druhém Rusku“, Rusku obětí, které zde již sice existovalo paralelně od dvacátých let, ale jehož drsná realita byla systematicky umlčována a potlačována.
Leningradská členka ÚV Anna Pankratovová si všimla, že řada otázek, které na stranických shromážděních v jejím městě padly, odrážela nejen velké rozhořčení a napětí, ale i zmatek mezi intelektuály. Na vzorku více než 800 dotazů si můžeme ukázat, co sovětskou společnost trápilo. Nejprve přišly praktické dotazy – mají být vizuální podoby Stalina odstraněny ze škol a náměstí? Mají se přejmenovávat ulice? A co s jeho sebranými spisy? Má vůbec Stalin nárok na čestné oslovení „soudruh“? Máme jej i nadále citovat jako klasika marxismu-leninismu a autority v nejrůznějších vědeckých disciplínách? Jak máme zkoušet studenty? Staré učebnice jsou nevhodné a nové ještě nejsou. Další dotazy již de facto směřovaly proti komunistické straně – musíme se stále řídit stranickými direktivami, nebo jsou to již „jen“doporučení? Máme právo na vlastní úsudek? Další dotazy cílily na všemocnou byrokracii – jak ji na- pravit, reformovat, zbavit stalinistických návyků? A konečně tu byly dotazy přímo na Chruščova a další Stalinovy pohrobky – věděli o jeho zločinech? Proč nic neudělali? Mají stejný díl viny?
Funkcionáři byli stále nervóznější a začali útočit na intelektuály a obviňovat je, že se pod pláštíkem kultu osobnosti snažili zdiskreditovat socialistický režim jako takový. Ústředí zpočátku ani tak neznepokojovaly projevy rozhořčení, ale to, že straničtí agitátoři nedokázali adekvátně reagovat, nebyli schopni diskusi „řídit“a vyvracet údajné pomluvy, demagogické výpady, či dokonce režimu nepřátelské názory. Stranické vedení v čele s Chruščovem si rychle uvědomilo, že kritickou vlnu sice nemůže úplně zastavit – vždyť ji samo zahájilo –, ale musí ji dostat pod kontrolu a svést do koridoru řízené stranické debaty. Koneckonců to byla jedinečná příležitost, aby zjistilo, co si lidé ve skutečnosti myslí, a nemuselo se tak spoléhat na tradiční stalinský model výzkumu „veřejného mínění“orgány politické policie či na dopisy, skrze něž si pisatelé stěžovali na své nadřízené či kolegy nebo žádali o pomoc. Strana proto reagovala směrnicí z 21. srpna 1956 o systému stranického vzdělávání, v němž kritizovala tisk za to, že přestal instruovat své čtenáře v otázce politické orientace a přestal poskytovat rady v otázkách marx-leninské teorie.
Nejen chlebem živ je člověk
Destalinizace podnítila i hořkou sebereflexi mezi spisovateli. „Proč se v našich knihách neobjevil život? Ne proto, že bychom ho neznali, ale proto, že jsme zavírali oči, báli jsme se psát pravdu,“sebekriticky konstatovala 4. května spisovatelka Jelena Katerliová na zasedání leningradské sekce Svazu spisovatelů. Ve vzduchu byla cítit naděje a očekávání velké změny. Volalo se po psaní bez lektorských rad, editorů, stranického dohledu. Nebylo divu, že si stranické orgány stěžovaly, že se mítinky vymykaly kontrole a účastníci nechtěli sledovat instrukce. Nedalo se pře- hlédnout, že spisovatelé hovořili slovy plnými naděje o rehabilitaci své role ve společnosti a o tom, jak svou čestnou a poctivou prací pomohou v nové éře k vytvoření komunistické společnosti. Výjimečné postavení spisovatelů v sovětské, potažmo ruské kultuře, ale také klíčovou zástupnou roli literatury jako politické arény a náhražky za veřejné mínění potvrdil obrovský ohlas knihy Vladimira Dudinceva Nejen chlebem. Příběh vynálezce inženýra Lopatkina, jemuž hází klacky pod nohy všemocný byrokratický „leviatan“, našel mezi čtenáři časopisu Novyj mir, kde příběh na pokračování vycházel, velkou odezvu a mluvil jim z duše. Když v říjnu 1956 zasedala v Moskvě prozaická sekce Svazu spisovatelů, Dudincevovu novelu pochválili i jeho kolegové a volali po novém směru v literatuře. Setkání se proměnilo v nepřetržitou kritiku byrokracie, bránící pokroku a směrující sovětský systém špatným směrem. Velkého potlesku se dočkaly výroky Konstantina Paustovského, jenž byrokracii označil za novou, „kontrarevoluční“, od sovětské společnosti odtrženou vrstvu, bez vztahu k revoluci či socialismu. Boj za komunismus neměl být v jeho očích bojem proti kapitalistům či imperialistům, ale proti vlastní byrokracii. Tady již Paustovskij otevřeně napadl schopnost strany vést zemi k lepším zítřkům.
Před šedesáti lety – 25. února 1956 – pronesl sovětský vůdce Nikita Chruščov svoji slavnou tajnou řeč, v níž odsoudil zločiny a kult osobnosti J. V. Stalina. Dopad projevu na satelity Moskvy i mezinárodní komunistické hnutí je již dobře znám. Jakou reakci ale vyvolal přímo v Sovětském svazu?
Zanechte všech nadějí
Do takto zjitřené atmosféry najednou vstupovaly zprávy o polské vnitropolitické krizi a především maďarském povstání, které vypuklo 23. října 1956. Zprávy o maďarské kontrarevoluci, mrtvých komunistech a hrozícím odchodu dosavadního maďarského spojence z tábora socialismu nacházely pečlivé posluchače především u vysokoškolských studentů. A právě v kontextu maďarských událostí se stranický aparát zmobilizoval a přešel do protiútoku proti zárodkům nezávislé, svobodné společnosti. Nejprve bylo nutné obnovit pořádek a autoritu strany a zamezit spontánnímu pouličnímu ikonoklasmu, v jehož rámci lidé často pod vlivem emocí ničili sochy či názvy ulic se Stalinovým jménem. Z nadšených destalinizátorů se mohli snadno stát v očích strany kriminálníci a chuligáni. S oslavou svého klíčového svátku, 7. listopadu, již strana opět obnovila svůj tradiční symbolismus, byť bez Stalina.
Devatenáctého prosince strana vydala neveřejný stranický dokument O posílení stranické organizace a politické práce mezi masami a zabránění útokům nepřátelských, antisovětských elementů, jehož autory byli Georgij Malenkov a Leonid Brežněv. Především v něm odsoudili kritické výpady proti straně, které zazněly na debatních fórech. Hlavní problém uplynulého období viděli v tom, že straničtí funkcionáři nedokázali dostatečně rázně řídit posjezdovou diskusi ve společnosti. Kritizovali ty členy strany, kteří správně „nepochopili“poselství tajného projevu a včas kritiku neusměrnili. Dokonce se podle nich objevili tací, kteří demagogicky zneužívali a vyjadřovali antistranické názory a zpochybňovali linii strany. V dokumentu se objevila zlověstná označení jako trockisté, oportunisté či maloburžoazní nacionalisté. Stejně tak bylo podle autorů dokumentu nepřípustné, aby spisovatelé zpochybňovali snahu sovětského vedení o rozvoj sovětské literatury a snažili se nahradit socialistický realismus jakýmsi neideologickým svobodným uměním.
Podle historika Karla Loewensteina tato směrnice v podstatě zastavila krátké období tání, deset výjimečných měsíců, během nichž se sovětští občané domnívali, že mohou nově, v rámci otevřené diskuse definovat nové směřování své země. Tání tak neskončilo až s Chruščovovým nuceným odchodem v roce 1964 a nástupem spoluautora prosincové směrnice Leonida Brežněva, ale již na konci roku 1956. Stalinismus a jeho strategie sociální exkluze, jak to nazvala historička Polly Jonesová, se vrátily v plné síle. Strana se uchýlila k tradiční mocenské represi – sledování, zatýkání za antisovětské jednání a utlumení diskusí na stránkách novin a časopisů. Sen o sovětském jaru 1956 skončil a výhonky svobodného, nezávislého myšlení se postupně přesouvaly do ilegality. Začínala éra sovětského disentu.
Autor je historik
Do té doby myšlenkově sterilní a ustrašená stranická shromáždění se proměňovala v otevřená fóra, kde se diskutovalo volně a bez pravidel