Poslechni si tuhle novou věc

Není náhoda, že v několika filmových scénářích Petra Zelenky ( Knoflíkáři, Samotáři) hraje roli vysílání nezávislé rozhlasové stanice, tedy pražského Radia 1. Sen o přímém vysílání, kdy romantická postava osamělého dýdžeje odesílá do neznáma písňové emoce a osobní message, bylo možné naplnit v praxi právě až s čerstvě nabytou svobodou. Filmová radiovysílání jako by se stala jejím symbolem a vychutnáváním.

Radio 1 simohlo za poslední půlrok dovolit celou sérii výročních oslav. Aktuálně si připomnělo čtvrtstoletí od získání licence pod stávajícím jménem a na frekvenci, která vstoupila do jeho loga: 91,9 FM. Tím ovšem nezačíná jeho historie, už relativně známá: na podzim 1990 (tedy až rok po pádu starého režimu, nikoli v týdnech „revoluční euforie“, jak se někdy traduje) se ozvala vysílačka Radio Stalin z prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem; vlastně jako vedlejší efekt výstavy Totalitní zóna, která se tam konala. „Podle pamětníků byl prostor pro vysílání ve Stalinově pomníku dost temný, jednalo se o malou kóji obloženou pískem a pytli s hnojivem,“píše se ve starších dokumentech samotné stanice. Vysílalo se jen pár dní: nejenže byla stanice oficiálně „nepovolená“, ale ještě platil monopol pro státní vysílání rozhlasu a televize.

Otvírání bunkrů

Romantické nadšení – jistěže jen určitých sociálních skupin – pro pirátské vysílání, jímž jsme se náhle jako kdyby přiblížili Británii 60. let, nepochybně napomohlo veřejné diskusi o zrušení tohoto monopolu. Když pak vyrukoval do éteru Michel Fleischmann s Evropou 2, propagoval ji tvrzením, že jde o první soukromé rádio ve svobodném Československu. Lidé kolem Radia Stalin věděli, že tomu tak není. I proto se později v definitivním názvu (krátce ještě existovalo pojmenování Radio Ultra) objevila ta vítězná číslovka: Radio 1. Podobností s mezinárodně proslulým Radio One, stanicí BBC rovněž pro mladé publikum, se nikdo moc nezabýval: porevoluční Československo bylo velmi zaujato samo sebou a taky se opakování modelů Západu vnímalo mnohdy jako sympatické přiblížení, nikoli jako nedostatek samostatnosti.

Rozhlasová stanice zakotvila v první fázi své existence v Lodecké ulici – na téže adrese jako tehdy zásadní klub Bunkr. Stojí za to ztratit o něm pár slov, protože měl velký vliv na představy, jak má vypadat nová kulturně-zábavní scéna.

Bunkr instinktivně mixoval v programu rock, underground i nastupující elektronickou vlnu, byl jedním z prioritních míst, kde u nás hrály kapely ze světa. Jako podnik honosící se „nejdelším barem v Praze“se Bunkr orientoval na dříve zapovězené slasti popu, od radikálně nezávislého po tancovačky rezonující největšími hity: obojí si bylo tehdy blízko, obojí bylo k mání čerstvě. Bunkr, zřizovaný nepřehlédnutelnou postavou Richarda Němčoka, byl dítětem vášně, která se ovšem tehdy potkala s hladem vyprahlého publika – od teenagerů po ty starší, kteří si svobodný mejdan odžívali poprvé v životě. Není úlohou tohoto článku odhadnout, jaký v klubech typu Bunkru proudil týdenní obrat; ale vedle vší chuti přispět k nové popkultuře tu velmi zdárně kvetl i byznys.

Radio 1 v téhle fázi za pochodu – tedy během živého vysílání – hledalo formy, jak svobodně pouštět muziku, kterou měl okruh dýdžejů rád. Po letech posluchačských vzpomínek (přiživených nyní poslechem několika archivních, vždy lehce dojemných programů) lze říct, že význam R1 těch let byl dvojí.

Trefa do časového vakua

Jeden tkvěl samozřejmě ve zpřístupňování hudby. Britská kytarová scéna, tituly z nedostupných západních labelů, to všechno tu proudilo do vysílání – a R1 bylo jedním z velmi mála mediálních kanálů, které širokou popovou současnost uchopily. Dnes už se tahle hudba bere o něco vážněji, tehdy to ale byla – viděno očima mediálních redaktorů – hlavně generačně nová zábava. Na jednu stranu byla Československá/Česká televize v 90. letech mnohem přístupnější „alternativní“kultuře než dnes; zároveň je dobré vidět, že kulturní stanice ČRo Vltava vlastně neakceptovala inteligentní popkulturu a popkulturní studia jako předmět svého zájmu dodnes; šéfredaktoři Blanka Stárková a Lukáš Hurník měli v tomto smyslu příliš silný vliv a vymístili tohle vše ze stanice na tak dlouho, že ke vzniku veřejnoprávního Radia Wave (2006) bylo o důvod víc.

Druhý z vlivů „raného“R1 je mediální. Do prostoru, který znal „televizní hlasatelky“a kultivované hlasy z rádia, se náhle jako beranidlem vlámali amatéři, kteří žádné lekce rétoriky a ortoepie nebrali. Z frekvence 91,9 se ani tak nelinula generačně čerstvá revolta jako spíš punkový přístup, který si nic nedělal z amatérismu, chyb a občasného nedostatku schopností, zato pro něj byla podstatná osobní angažovanost a klanová přísluš- nost. Občas tumluvily hlasy ochablé, hledající slova: nadšeně užívaný výraz „věc“jako účelové synonymum pro píseň nebo skladbu („teď si pustíme skvělou novou věc“) se stal jedním z ironizovaných momentů stanice.

Bez ohledu na to, že lidé zvyklí na „vyšší úroveň“se se stylem R1 nesnadno smiřovali, to byl podstatný moment. Ukázal, že demokratizace se nevyhne ani éteru. A koneckonců, oproti vemlouvání komerčních, „profesionálnějších“spíkrů, které obratem přišlo, bylo Radio 1 oázou lidskosti.

Jedním z těch, pro které bylo R1 pokusným tvůrčím terénem a „školou života“(jak s oblibou definují své vzdělání někteří rozverní uživatelé Facebooku), je dnešní publicista, scenárista a literát Ondřej Štindl. Hudbu na této stanici pouští dosud, v dřevnějších dobách ale několikrát osahal meze vysílání netypickými, jakoby mimoděk vzniklými formáty. Autor tohoto textu si z celé historie R1 pamatuje vlastně především je.

„Alternativní soutěžní hitparáda“Strašidelný zámek byla výjimkou nejen na téhle stanici: uváděla špatnou hudbu zábavným způsobem, což je dost nelehká záležitost. Po roce 1990 existovalo dočasné časové vakuum, v němž nebyl zájem o pop české normalizace. Štindl ze supraphonských singlů vybíral perly do rozhlasového obludária, kde byla najednou zřejmá bizarnost, ukoptěnost a nepřirozenost té produkce. Všechno to bylo zabalené nikoli do konfrontační atmosféry, ale do psychedelického plku, který obaloval ty – ještě nedávno státem propagované – snímky do mediálního mudrování. Byl to moment „král je nahý“: a stojí za to si ho připomínat právě proto, že už dávno se lokální pop, na který pasivní posluchače naučila normalizační média, vrátil do médií komerčních i veřejnoprávních jako tichá dohoda o neútočení na hladinu vkusu.

Nevím, zda se na některých manažerských seminářích používají jako výukové pomůcky reklamy Radia 1. Bylo by možné použít je v roli pravidla i výjimky. V propagačních spotech, jež tu vznikaly, měl taky prsty Štindl. Spolu s kolegy vymýšlel spíš něco, co se podobalo scénkám studentského recesistického divadla: „Hodně se v nich střílelo a lidi si navzájem ubližovali,“popisuje je po letech. Zároveň – nepochybně vědomě – varioval reálně existující svět reklamy. Pocit absurdity z toho, že rozdivočelé, občas dost garážově zmixované a taktak korektní příspěvky jsou vůbec pasované do úlohy reklamy, působí poměrně úlevně dodnes. Jeden příklad z mnoha – firmu na potisk triček OP Tiger propagovala stanice heslem: „Uděláme to přesně podle vás, i kdyby váš návrh byl sebedebilnější.“

Amatérismus rozjezdových let vystřídaly postupně zkušenosti. Vyzráli či přistoupili publicisté, kteří dodali stanici level diskusí a živého přemítání. Z impulzivního „to musíte slyšet“se vylouhovali hlubší žánroví „pouštěči“: Josef Sedloň a řada dalších pak šířeji ovlivnili českou scénu a přítomnost zahraničních hudebníků u nás. Hitparáda Velká sedma by si možná časem zasloužila dokumentující knihu: dodnes československou přehlídku si v roce 1992 vymyslela a v život uvedla Jana Valková-Ježková. Za 24 let se z ní stal velký sumář a cenná kronika autorských písní, které u nás vznikaly. Právě rozhraní snesitelného popu a měkčí alternativy, typické pro český repertoár R1, pomohlo k zachycení významné výseče dění. Tento týden ve Velké sedmě vedou Vladivojna La Chia a Ostrak Mode, projekt kytaristy z byvší kapely Dunaj Josefa Ostřanského.

25 let v éteru. 25. března 1991 dostalo pražské Radio 1 licenci k vysílání na 91,9 FM. Na téhle stanici se testovalo, jak může vypadat mediální nezávislost v Česku. Bez ohledu na to, že lidé zvyklí na „vyšší úroveň“se s amatérským stylem R1 těžko smiřovali, to byl podstatný moment: ukázal, že demokratizace se nevyhne ani éteru.

Dávno jede v osvědčených kolejích

Experiment z let 2004–2007, kdy byla většinovým vlastníkem Radia 1 irská společnost Communicorp, poučil stanici, že nezávislost není samozřejmá. Majitel tehdy hleděl zvýšit stanici poslechovost jakousi standardizací, ale ve výsledku spíš nabořil její formát a vyplašil stálé publikum. Dnes ho vlastní pražská mediální skupina Radio Investments (kdo dorazí do sídla R1, vidí i okolní stanice Country Radio, Kiss98 či Radio Beat) a program vyhlíží ve výsledku nezávisleji. Občasné proklamace, že je stanice otevřená „veškeré kvalitní hudbě“, nemají větší hodnotu než jakékoliv jiné propagační slogany.

Z R1 se za čtvrtstoletí zákonitě stalo především rádio, které zůstává věrné stylům devadesátých a počátku nultých let. Když přišel předěl s rychlým internetem a novou vlnou, která změnila vše v hudbě, bylo už většinové publikum R1 příliš staré na radost z radikálních změn. Snad i proto si R1 vede poměrně krotce na půdě internetové komunikace: využívá obvyklé sociální sítě, ale prezentuje se tu v zásadě konzervativně. Je to jeho vědomě přijatá role, která se osvědčuje: v dnešním posluchačském světě, kdy starší styly jsou stejně přítomné jako ty nové, je Radio 1 stanicí suverénně několikagenerační.