Respektovat řád, ne však předpisy?
Petr Bláha (* 1965) je vzděláním a povoláním filozof. Učí na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Píše a publikuje knihy. To jsou běžné skutečnosti – nepublikující akademický pedagog je dneska „mrtvý muž“. Méně běžné je, jak Bláhovy knihy vypadají a o čem jsou, o čem vypovídají.
Svazek Týdenní předčasnosti, s podtitulem Soukromé svědectví o roku, ve kterém se mohlo něco stát, vznikl tak, že Bláha si v roce 2012 – to byl ten, kdy v prosinci, v čase slunovratu, mělo dojít ke konci světa, nebo přinejmenším k velké civilizační transformaci – uložil úkol. Týden co týden napsal několikastránkovou dávku (sebe)reflexí, pozorování, úvah. Vždy je otevřel stručným popisem aktuální meteorologické situace, vylíčením probíhajících přírodních dějů, od nichž plynule přešel do záznamů o sobě a světě. Jenže až na několik vět v samém závěru Týdenních předčasností, v nichž přejde do ich-formy, všude jinde píše v er-formě, o něm. Tedy: pozorovatel s odstupem, i s distancí od sebe sama. Odstup pisatele je opravdu totální; v celé knize nepadne jediné jméno, jediný název, jediná konkrétní lokalita.
A nejen tady – stejně tak tomu je v předešlé publikaci Provincialistovy nepochybně pochybné pochybnosti nad nezpochybnitelností demokracie (2012) a jí předcházející Filosofii provincialismu (2007). Nedlouhé kapitoly v oněch svazcích jsou prosty jakékoliv konkrétnosti; běží o zobecňující poznámky nad povahou současné doby, v nichž se čtenář faktograficky nemá o co opřít a je naprosto vydán Bláhově stylu, který se potácí mezi úpornou touhou vyhnout se profesionální filozofické hantýrce a zároveň opájením se ostentativně zhutnělými formulacemi, jež jsou však rovněž vlastně hantýrkou svého druhu a jež k sobě nepotřebují „vnější“svět jako takový, nýbrž jsou zakukleny samy v sobě. Ona zakuklenost, příznačná pro „provincialistické“tituly, se v Týdenních předčasnostech rovněž vyskytuje, ale je přece jen narušována, rozdrolována zmíněnou meteorologií a osobní rovinou. Výsledkem je svědectví o jedné existenci v určité době a v jistých poměrech. Svědectví, jež patří k těm vůbec nejrozporuplnějším, která současná tuzemská knižní produkce nabízí.
Fragment tváře
Sestavme jakýsi předběžný portrét Petra Bláhy, složený z jednotlivostí, které na sebe (na něho) mimoděk v textu prozrazuje. Ženatý, otec více než jednoho dítěte, křesťan, nejspíš evangelík. Nemá rád mimo jiné: počítače, tikot hodin, hlasitou hudbu, příliš světla (a ze zářivek zejména), žurnalismus, sportovní přenosy a řeči o nich. Nepoužívá diář. Snaží se nečíst média a nesledovat politiku.
Už to naznačuje v mnoha ohledech neskladnou osobnost. Ale její skutečný rozměr vyjeví se při četbě, při prodírání se týdenními dávkami, které ve čtenáři drhnou, svým charakterem ho vyzývají k utkávání se s nimi, ke konfrontacím. Zažívá při tom okamžiky, v nichž je rád, že Bláhu coby autora poznal, že jeho jinakost je užitečná, že druhé takové tu teď není. Avšak v míře přinejmenším rovnocenné si vzápětí říká, co je to za případ, co za pyšného tvora, co za žvanila, který se tváří zásadově a zásadně, ale nejlépe by udělal, kdyby se naučil být přísný hlavně ke svému vlastnímu psaní, než se pustí do všech okolo. Tu se vám chce dát mu za pravdu, tu mrštit jeho knihou do kouta a nikdy se k ní nevrátit. Pak to nevydržíte, zase ji otevřete, a následuje týž koloběh respektu a iritace.
To je už docela dost slov, charakteristik i obvinění; nezbude než se na Týdenní předčasnosti podívat blíže, připomenout, jak tato kniha souvisí s tím, co filozof působící v Ústí publikoval předtím. A rovnou také ovšem poznamenejme: pisatelova neskladnost má své zřetelné limity. Je to kritik zevnitř, nikoliv z vně systému, v němž se tolik, tolik cítí být cizincem. A k tomuto svému svého druhu pokrytec- tví se sice přiznává, ale jen zřídka, v úhrnu cudně, aby ho to moc nebolelo, své cizinectví dává na odiv – a je mnohem méně bytostné, než se jeho nositel tváří, že bytostné je.
Disident s. r. o.
K čemu je vůbec podle Petra Bláhy filozofie v dnešní době, respektive kde se nachází místo filozofa ve společnosti? „Myslí si, že filozof, i kdyby se vystavoval nařčení z arogance, nesmí připustit, aby v zúčastněných lidech vznikal pocit, že mohou říkat cokoliv bez toho, aby se zastyděli, že nejsou ve filozofii dostatečně poučeni. Filozof si v dnešní době nemůže dovolit upřednostňovat to, aby byl se všemi zadobře. Je přesvědčen, že dochází k tragické zpronevěře něčeho velmi závažného, pokud se naopak člověk, který se vydává za filozofa, stydí za to, že nečte noviny nebo nesleduje politické dění.“
Filozofie je tudíž, rozumíme-li Bláhovi správně, dosti poučená řeč a zcela specifický způsob myšlení, jež semusí vyvázat z pofiderností, z každodennosti; nemůže vyhovovat aktuální poptávce, formalizovaným zadáním, musí se programově bránit svému zneužití. Že to autor myslí právě takto, tento dojem posilují četné pasáže v Týdenních předčasnostech. Lze tento spis vnímat i jako čerchovanou filipiku proti akademickému provozu, proti kapitalizaci akademického života, proti kritériím akademické dostatečnosti a úspěšnosti, proti tlaku na publikování, přičemž to publikování se má dít podle formalizovaných pravidel. Bláha se jim nemíní podřizovat.
Je pravda, že už ve své první publikované knize, Proměny filosofického uvažování nad dějinami (2003), nepracoval s poznámkovým aparátem, nýbrž jen se závěrečným seznamem použité literatury; a totéž platí i pro jeho knihy další: pro Zánik hřbitova uskutečněných utopií (2007), také o Odporu k lenosti io Zotročení svobodou (obě 2010); dva svazky „provincialistické“pak žádnou literaturu ani neuvádějí. „Vyčlenit se a zůstat mimo drápky mechanicky přejímaných jednoznačností je často nad síly slabého člověka. Znovu mu tato disproporce docházela, když byl vyzván, aby svůj esej do renomovaného časopisu opatřil tím, čemu se říká kritický aparát. Nemyslí se tím však nic jiného než podivný shluk poznámek, které mají svou precizností zmást podezření z absence tvořivosti. Přestože je jeho postoj v jistých kruzích znám, znovu a znovu je obestírán lákavými předivy korumpující lačnosti. Stačí přece tak málo a bude se moci vykázat další položkou své odborné bibliografie. Hnusí se mu tyto dostihy i povrchní servilita všech sluhů panující královny absurdity.“
Bláha se nahlíží jako cizorodý element, podivín, jehož trpění ze strany systému nemůže mít nekonečného trvání, jednou narazí, musí narazit, bude vypuzen, a pak jej teprve čeká zkouška zásadovosti! Je pravdou, že když sledujete (tuzemskou) filozofickou produkci, těžce v ní převažují interpretace děl jiných, velkých myslitelů nad vlastními, riskantními vstupy na neprobádané území myšlení. A že v přímé úměře k vysokému procentu těchto interpretací-studií stojí jejich rychlá a vysoká úmrt- nost, zapomenutelnost. Když si potom vezmete do rukou kupříkladu texty Nietzscheho nebo Wittgensteinovy, je zřejmější, o čem Bláha hovoří: Copak první z nich potřeboval vtělovat třeba do své Genealogie morálky kritický aparát? A copak druhý z nich v Traktátu neříká, že filozofie není nauka, nýbrž činnost? Jistě, můžeme disputovat, co je to činnost, ale pro náš účel je snad zřejmé, o co tu běží, o co Bláhovi jde.
Ovšem autorovy formulace typu „panující královna absurdity“nebo „doba je těhotná neuvěřitelnými příznaky absurdnosti“jsou přehánějícím a podrývajícím kýčem; přefouklý, v zásadě publicistický jazyk, od nějž se Bláha deklarativně distancuje, jej usvědčuje z častého pózování před světem i před sebou samým, z neadekvátního zacházení se slovy. Když zvažuje, zda zachrání poraněného papouška, kterého nalezl při procházce, a rozhodne se jej ponechat svému osudu, hovoří pak o uvedeném dilematu jako o „procházce peklem“, což je poměrně povážlivá ztráta pro míru.
V zásadě tu se slovy obcuje muž z blahobytné a bezpečné společnosti, jemuž nic moc nechybí, ale hrozně moc toho postrádá v okolním světě, přeplněném dle něj nesmysly. V popisu těchto nesmyslů je vynikající tehdy, když zapomene na sebe, na své umanutosti. V rozestupu několika odstavců je schopen v konci Předčasností formulovat skvělé věty – „Přesně takto probíhá lidský život. Uvláčen lopotnou snahou pokořovat zautomatizované stereotypy dobíhá vždy se zpožděním za okamžiky, které ho musejí vždy předstihnout.“– a také ovšem trapné věty ví- ceméně pacientské ražby: v podchodu prý prožívá tlukot dámských podpatků jako „apokalyptické běsnění“, což ho přivádí „k úvahám nad projevy ženského sebevědomí, jehož podoby se snaží odečítat z výrazů těch, které na sebe upozorňují podpatkovým řinčením“. Můžete namítnout, že běží o sebepřiznávávání, se vším všudy, i s vlastními úchylkami a úlety. To jistě, což však neznamená generální pardon a akceptaci jakékoliv etické či estetické nabubřelosti a uznalé pokyvování a la hm, to je zvláštně zajímavé a osobité. Jednou je to publikované dílo, a tím na sebe ustavuje určité nároky a kritéria.
Dítě své doby
Petr Bláha silně a jasně vyjadřuje základní pochybnost nad dnešním světem, v němž pro něj mizí rituály a rituálně vnímaný čas, v něm se rozpadá řád, ale zato bují předpisy a pravidla či pragmatické tiché dohody. Je mu proti srsti, když kněz při mši vede přímluvy za milosrdný průběh událostí, o nichž zrovna referujímédia. Má za to, že úroveň uchazečů na vysoké školy soustavně upadá nebo že „rozhodující posty akademického molochu zastávají nositelé posedlé hektičnosti“, což jen „zhušťuje atmosféru nežitelnosti“. Totalizující trendy současnosti jsou podle autora „možná ještě zákeřnější než za minulého společenského režimu“.
Bláha se nahlíží jako cizorodý element, podivín, jehož trpění ze strany systému nemůže mít nekonečného trvání, jednou narazí, musí narazit, bude vypuzen!
Bláha pociťuje, jak se vytrácí schopnost rozlišování a nuancování. Jeho slova ovšem často ukázkově ilustrují právě tento proces. Jeden příklad za všechny: píše, že si povšiml „medializovaného případu odsouzení skupinky mladých dívek za protesty vůči významnému státníkovi“. Tím dozajista míní – mimochodem: existují i staré dívky? – ruskou skupinu Pussy Riot. Málokdo se dle Bláhy „zamyslí nad tím, co se opravdu stalo. Dívky svůj protest prezentovaly v chrámovém prostředí, a to s takovou akusticky přehlučenou okázalostí, že žasne nad tím, že se jim takovou akci vůbec podařilo uskutečnit.“Ale fakticky to probíhalo takto: Pussy Riot začaly v chrámu tancovat, ale než stihly zapojit zesilovač a světla, byly bezpečnostní službou vyvedeny. Filmové záznamy z akce byly o zvuk doplněny dodatečně. Dá se Bláhovi vzkázat, že ďábel je ukryt v detailech. A že vše se odehrává v konkrétních souvislostech. A že při kritice „naivní politizace“akce Rusek by bylo záhodno vzít v potaz, jaké poměry zavedl „významný státník“. Při konkrétní analýze se pak drolí blahosklonně vševědoucí, ale nezávazně abstraktní věty. Petr Bláha je daleko více dítětem své doby, než si myslí, nebo než by si přál.