Podívejte se do zrcadla.

Neděláte to také?

Výchova malých dětí nebývá jednoduchá. Chce to notnou dávku trpělivosti, sebeovládání, důslednosti a především hodně dobrých příkladů. To, co v rodině předvádíme my sami, si děti jednou odnesou do života. A i když se v pubertě děti dostanou do fáze vzdoru, přece jenom se to, co je učíme a vtloukáme jim do hlavy, někde usadí. Po odeznění fáze, kdy se z milých robátek mohou stát neurvalí nevychovanci, se návyky, které jako děti měli pod kůží, vrátí zpět.

Kdy a kde začít

Základy slušného chování můžete děti učit už od tří let. Ačkoli je na trhu spousta knih a příruček o etiketě pro mrňata a zaplatit si můžete i specializované kúry, já doporučuji, abyste dali přednost domácím podmínkám. Poučky typu „chovej se slušně“nestačí. Nemusíte dětem zrovna cpát knihy mezi trup a lokty, aby při stolování dodržovaly vymezený pro- stor, jako se to dělalo dřív. Začněte třeba jen tím, že budete společně obědvat či večeřet, a to alespoň o víkendech. Ale má to jeden háček. I rodinný oběd by měl mít svá pravidla. Samozřejmě je třeba dětem ukázat, jak správně držet příbor. Bez kompromisu. Ale je dobré také vysvětlit, že když někdo u stolu požádá o chleba, pak je třeba podat celý košíček, a ne jenom jeden krajíc, že když vytáhne jednu housku, už se zpátky nevrací. Ale důležité je učit, že je lepší si přidat než nechat jídlo na talíři. (Velké oči, malý hlad.) Učí- me je nehltat a nesrkat, nemluvit s plnou pusou. Aby si je někdo nespletl s čuníkem. A nefoukat do jídla. Nevstávat od stolu, dokud všichni nedojedli. Je dobré učit děti tomu, aby pokud možno vše ochutnávaly, aby měly pestrou stravu a neupnuly se na několik málo surovin v jídelníčku.

Já sama jsem měla vymyšlené říkanky, které jsem děti učila. Například: „Určitě už děti vědí, že u stolu se klidně sedí. Nevrtí se, nešermuje, ale klidně ukusuje.“

Etiketu však nemůžeme omezovat pouze na stolování. Děti učí- me kýchat do kapesníku, a když „pšiká“někdo jiný, že říkáme Na zdraví. Pokud někdo zívá, pak vysvětlíme, že simá zakrýt ústa a neukazovat, co má v puse. A že se nikdo nešťourá v nose.

Součástí etikety je i oblékání. Už odmala děti vedeme k čistotě oblečení. Měly by vědět, že nechodíme ve špinavém tričku a že si každý den měníme spodní prádlo a ponožky.

Potomky máme také naučit používat slova, jež budou potřebovat celý život: kromě pozdravu je to prosím, děkuji, promiň. Zásady platí i pro dopravní prostředky (pouštíme sednout starší lidi a těhotné ženy, v autobuse či tramvaji nekřičíme).

Již odmala bychom měli naše potomky učit, jak se chovat, když přijdou na návštěvu nebo na oslavu narozenin. Například že se nejprve společně popřeje oslavenci, a pak si teprve můžeme dát připravené občerstvení apod.

Možná by stálo za to, kdyby se do školních osnov zakomponovala výuka mravů. Škola předpokládá, že stěžejní část výchovy je na rodině, ale neprospělo by dětem, kdyby dostaly víc správných informací o etiketě? Určitě. Výuka by jistě měla lepší efekt než pouhé stesky pedagogů nad nevychovaností mládeže. V dospělosti mnohdy hluboké vědomosti a vzdělání nestačí. Jestliže neotesanost a arogance předčí slušné chování, pak má i vynikající žák menší šanci na úspěch.

A ještě něco. Veďme děti k úctě ke stáří a lásce k bližnímu. Jinak hrozí, že jednou budeme čekat na místo v domově důchodců.

PŘÍŠTĚ: Svatby a jak na ně