Jak, proč a že je nutné hrát o díře ve zdi
Hru s divně zašmodrchaným názvem Kdyby, tak, a co pak uvedla brněnská Reduta. Na zdejší komorní jeviště se tak v české premiéře dostal pět let starý titul od nejhranějšího i nejplodnějšího německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. A jde o svérázný test podob divadla a hranic divácké reflexe.
Velkou hvězdu německého divadla Ronalda Schimmelpfenniga (ročník 1967) české divadlo uvádí pravidelně již druhou dekádu. Ze čtyř desítek jeho textů v tuzemsku uvedli necelou polovinu. Hra Wenn, dann: was wir tun, wie und warum vznikla na objednávku Schauspiel Frankfurt. V režii Christopha Mehlera zde měla premiéru v dubnu roku 2011.
O co jde? Autor si pohrává s motivy řemeslnické scény ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Trio stavebních dělníků opravuje rozlehlý zchátralý dům. Ale nic není v pořádku: práce se vleče, projektové plány neodpovídají realitě, komunikace s nepřítomným majitelem se komplikuje. Problémem je tady zeď, která má být proražena, aniž by kdokoli věděl, zda není nosnou a co za ní vůbec je.
A těch neznámých je daleko více. Trojice pracantů třeba postrádá kolegu Marka, který zdá se tajemně zmizel podobně jako v Shakespearově vzpomínané komedii řemeslník Klubko, jemuž elf přičaroval oslí hlavu.
Zrození paralelního světa
A aby toho zmatku nebylo málo, prosakuje i do konstrukce a jazyka hry. Herci spolu jako by mluví, ale zřejmě jsou to jenom roztrhané monology přítomných, z nichž si každý mele o tom svém. Ricky pořád básní o svém sexuálním poměru a z něj plynoucí osudové přitažlivosti s nevěrnou ženou majitele.
Uli se posléze uteče k utopicky optimistickému proslovu o zářné budoucnosti, ve kterou parťáci ale nevěří. Nejstarší předák Rudi přemítá zase o haprujících plánech, kolabujícím světě a také o záhadném zmizení Marka. On také prorazí do zdi díru, aby se zjistilo, že je za ní… nic!
Tady diváka čeká nezvyklý zážitek, který se režisér Thomas Zielinski snaží tvarovat z kontrastu triviální všednodennosti a fantasmagorie. Zatímco při německé realisticky modelované premi- éře hrčely předepsané míchačky a brusky a do jisté míry tak zatemnily divně dávkovaný text, šli na to v Brně jinak.
Zielinski nechá vstupní trio, sedící v prostém vyprázdněném prostoru s kupou štěrku a technickým reflektorem, tlachat ony banality tvářící se jako moudra. Vše je statické, jen jednou se spustí točna, když už moc nechodí sami aktéři. Atmosféra večera se láme v okamžiku, kdy bílá místnost potemní a z hromady kamení doslova vyjede přízračně nalíčený Marek. Vypráví svoji pohádku, svůj čarovně drsnýmonolog s příběhem krutého krále a jeho rusalčí dcery. Ale místo oslí hlavy mu ve tmě fosforeskují kosti na rukou a pruhy ve tváři. Najednou jako by ožila atmosféra svatojánského nočního lesa a na stěnách začnou z reflexní zelenkavé barvy jemně vyvstávat přízračné siluety stromů, lidí i města.
Divák se tak ocitá v jakémsi paralelním světě, který zřejmě koexistuje s předchozí realitou. Ale je to vlastně jedno, protože odpovědí se stejně nedočkáte. V naznačeném se sváří optimismus s pesimismem, brutální krutost pohádky s upatlanou utopickou vizí reálného, ale nemocného světa. Je to vlastně čtveřice monologů, z nichž každý chce udělat díru do toho světa svého.
A právě nasazení kvarteta aktérů, jejich práce s textem, pauzami i rozsáhlým slovními bloky nenechá diváky chladné. Zejména úžasně strukturované dlouhé samomluvy Jana Grundmana (Uli) a Martina Siničáka (Marek) vbodávají do hlediště šípy emocí. Je jasné, že jsou tak znejistěny krajiny pohodlného diváckého prožitku, a o to tady, v tomto prazvláštním divadle jde. Z představení přináší (v mém případě velmi hluboké, i když místy obojaké) emoce, přinutí diváka obhlédnout svůj svět, své osobní kontinenty, což většina mainstreamové a naoko zábavní produkce nedokáže ani neumí.
Národní divadlo Brno uvedením nezvyklého textu ukázalo odvahu riskovat, ukazovat svým abonentům progresivní, i když divácky možná problematické a jakoby odtažité podoby dnešního umění. A navrch je tato netuctová inscenace skutečně dobrá…
Roland Schimmelpfennig – Kdyby, tak, a co pak
Autor je divadelní publicista