Sen o služebné televizi
Prezident Zeman štěká, ale nekouše – i když by rád
Patří k této době, že čas od času si prezidenti vyhradí půlden, aby skrze klávesnici počítače (a nejspíš i nějakého klávesisty) odpovídali na dotazy občanů (dotazy… mnohdy jde spíše o novodobou formu skládání holdu vládci). Ve středu 11. května takto odpovídal na internetových Parlamentních listech prezident Miloš Zeman. Z desítek ledabylých odpovědí si větší pozornost získaly dvě, v nichž se vyjádřil k České televizi. Zeman (nebo jeho klávesista) napsal, že „… Česká televize by měla být státní a nikoli veřejnoprávní, protože pojem veřejnoprávnosti je hybridní pojem, který slučuje nedostatek veřejné a soukromé televize…“a že by „… koncesionáři neměli platit 135 Kč měsíčně za její provoz, že by tento provoz měl být hrazený ze státního rozpočtu…“.
Zemanovy výroky byly označeny za další útok na nezávislost médií veřejné služby a komentátoři i politici ve vzácné shodě snášeli argumenty proti. Na Zemanovu stranu se kromě věrného Ovčáčka a užitečného Veleby postavil jen ukřivděný Babiš. Obávám se však, že všechny ty reakce byly zbytečné. Je totiž úplně jedno, co Miloš Zeman o médiích veřejné služby říká. Dokonce je ani neohrožuje. Jednak proto, že fakticky do jejich postavení či financování má co mluvit asi stejně jako štamgasti z hostince Na růžku, jednak proto – a to je důležitější –, že vše nasvědčuje tomu, že je mu úplně jedno, zda televize i rozhlas jsou veřejnoprávní, státní, soukromé nebo dřevěné a slepené velbloudími slinami. Jde mu pouze o to, aby televize i rozhlas byly služebné. Jak to říkával jeden z jeho čínských vzorů Teng Siao-pching: „Nezáleží na tom, zda je kočka černá nebo bílá. Hlavně že chytá myši.“
Silná touha podílníků na moci
Je to vlastně paradox. Hlavním posláním České televize je ve své podstatě sloužit. Jde jen o to, komu: zda veřejnosti, nebo podílníkům na moci. Ať už jednotlivcům (což je případ Miloše Zemana) nebo skupinám (což je případ politických stran či hnutí). Touha podílníků na moci mít tuto službu pod kontrolou je silná. Závistivě se ohlížejí zejména do Polska a do Maďarska, kde poté, co Právo a spravedlnost, resp. Fidesz získaly nadpoloviční většinu v parlamentu, okamžitě proměnily média veřejné služby v média služby vládnoucím stranám.
To ovšem případ Miloše Zemana není. I když nadpoloviční počet hlasů v přímé volbě získal, nejsme prezidentský režim, a tak může pouze kibicovat, provokovat, případně házet klacky pod nohy. Dělá to pravidelně a s gustem. Skutečně něco prosadit nebo něčemu zabránit však nemůže.
Je-li v jeho odpovědích na dotazy čtenářů Parlamentních listů (dle věrného Ovčáčka „ostrova pozitivní deviace v moři jednostranného mediálního mainstreamu“) něco svým způsobem racionálního, pak je to číslo: 135 korun měsíčního koncesionářského poplatku. Je to ovšem racionalita účelově pokroucená: poplatek vázaný na vlastnictví televizního přijímače je vlastně cosi jako daň a prezident tu svým potenciálním voličům pro druhé období sděluje, že on by je od takového poplatku osvobodil, kdyby to tedy bylo v jeho moci. 135 korun měsíčně je 1620 korun ročně, když přidáte poplatek za rozhlas, je to 2250 korun za rok. Za to už lze něco pěkného koupit, že. Takové je prezidentské poselství: ušetříte. Jenže, jak již bylo řečeno, v jeho moci to není.
Věc nejen politiků
Mohlo by to ovšem být v moci ukřivděného Babiše (ale i kteréhokoli jiného silného politika), kdyby vyhrál volby podobným výsledkem jako Viktor Orbán nebo Jarosław Kaczynski. I on by totiž podle svých slov osvobodil voliče od koncesionářského poplatku, a i když explicitně nemluví o zestátnění, preferoval by financování televize ze státního rozpočtu. Podle užitečného Veleby by navíc státem financovaná televize byla méně utrácivá, jak se říká transparentnější. Těžko říct, odkud tu víru bere: zkušenost nás učí, že státem financované instituce bývají naopak nenasytnými pastmi na peníze.
Jistě, současný stav, kdy televizi sice neřídí, ale řekněme kontroluje její rada, není zrovna uspokojivý. I prosťáček boží ví, že i když její členy přímo nenominují politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně, bez jejich posvěcení se nikdo členem rady nestane. Pokud občas někdo říká, že nemáme média veřejné služby, ale média parlamentní, či přesněji sněmovní, daleko od pravdy není. Protože sněmovna není ovládána jedinou stranou, není její tlak až tak soustředěný. Nicméně záruka, že tomu tak nebude, je nulová, viz polský a maďarský příklad. O to důležitější je podporovat platformu Svobodumédiím, dnes asi jediné uskupení, které soustavně prosazuje změnu formování mediálních rad tak, aby o jejich složení rozhodovali nejen politici.
A pokud jde o Zemanovy odpovědi z Ovčáčkova ostrova, pak jediné, co je na nich podstatné, je to, že jsou vlastně nepodstatné.