Když se řekne štít

Kolik lidí u nás se bojí protiraket NATO?

íká se, že nemá smysl rozebírat hypotetické situace ve stylu „co by bylo, kdyby“. Ale někdy to člověku nedá. Třeba když teď NATO v Rumunsku zprovoznilo základnu protiraketového štítu a můžeme se ptát: Co by se stalo, kdyby Barack Obama nezrušil původní plán a tím i projekt radaru v Brdech?

Když prezident Obama v září 2009 plán změnil, česká reakce byla silně rozpolcená. Dvě třetiny národa jásaly, že se vyhneme sdílení odpovědnosti za obranu NATO. A jiní ochotně sáhli po výrazivu z podzimu 1938: „zrady zvon“, „o nás bez nás“, „Obamovo mnichovanství“, tak psala i kultivovaná média. Jako by mohla zakrýt prostý fakt, že předchozí české vlády nedokázaly účast na protiraketovém štítu prosadit, ba ani zkomunikovat s veřejností, jak se nepěkně říká. Až potom vznikl mýtus, že pravice už už radar v Brdech dohodla, ale zrádná levice – česká i americká – ji podrazila.

Dnešní realita je taková, že štít se staví, ač trochu jinak. Radar v Turecku, protiraketové základny v Rumunsku a Polsku – a nám zůstane cejch společnosti, která neví, co chce, a když si to její elity myslí, nedokážou to prosadit.

Takovým cejchem rozhodně netrpí Rusko. Chcete-li si udělat sondu do duše vedení Ruska, ptejte se, proč vidí největší hrozbu právě v protiraketovém systému navrženém pro ochranu celé Evropy, původně i Eurasie. Vždyť Rusko bylo k projektu oficiálně přizváno (summit NATO v roce 2010), souhlasilo s tím (prezident Medveděv), ale až potom vycouvalo (2013). Proč v tom štítu vidí stále jen nástroj studené války?

Nejlogičtěji zní vysvětlení, že prezident Putin si navykl žít v rovnováze strachu. Že v jeho představě protirakety naruší ideální a přehlednou situaci, kdy se dva bloky držely v šachu útočnými raketami namířenými proti sobě a hrozícími vzájemným zničením. A že právě to byla situace, kdy se Moskva zatím naposledy cítila respektovaná a silná. Bylo by zajímavé vědět, kolik lidí u nás tuto nostalgii po jistotě a přehlednosti studené války sdílí. Zbyněk Petráček