Ruské jojo
nedovolila. Tak jako o dvacet let později nedovolila svým generálům zbombardovat severní Vietnam do doby kamenné a raději přijala porážku.
V roce 1949 Rusko už jadernou zbraň mělo. Spojencem bylo už zapomenutým, studená válka rozdmýchávala své plameny pekelné. Moskva však stále ještě dlouhá léta neměla prostředky k dopravě jaderné zbraně nad území USA. Šéf ruského impéria Nikita Chruščov sice už po prvních zkouškách balistických raket tvrdil, že je vyrábějí na běžícím pásu jako párky a že dovedou trefit mouchu ve vesmíru (ty rakety, nikoliv párky), ale nebylo to tak ani s párky, ani s raketami, o trefené mouše ani nemluvě. Západ měl stále ještě skoro „beztrestnou“vojenskou převahu, Rusko však nepřepadl raketami, bombami a vojáky, ale loděmi s obilím. Za Chruščova a jeho ná- stupce Leonida Brežněva ho Rusku dodával padesát milionů tun ročně. Tak nevypadá hrozba, tak vypadá byznys.
V dalších letech Rusko dozbrojilo, získalo na sebevědomí. Obě strany uznaly, že nemá smysl udržovat arzenály k několikanásobnému vzájemnému „přezabití“se, že stačí menší. Podepsaly se smlouvy, dokonce se maličko odzbrojilo. A pak se Rusko (SSSR byla pouhá zkratka pro ruské impérium) rozpadlo. „Benzinovou pumpu přestrojenou za stát“poslal do kolen zejména prudký pokles cen ropy. Rusko frustrované, ponížené, zdevastované ekonomicky i morálně muselo se smířit s rolí velmoci toliko regionální. A Západ opět nereagoval silou, nýbrž pomocí finanční a materiální.
Co tedy s tím americkým obkličováním Ruska prostřednictvím NATO? To si opravdu v Moskvě někdo vážně myslí, že do zemí někdejších ruských satelitů přiletěl americký generál, praštil bejkovcem do stolu a marš do NATO? Problém je, že mocensky nenasycené Rusko se odmítá sytit potřebnými reformami své potenciálně mocné ekonomiky, sytí se jen „zahraničními zájmy“, to jest snahou opět nějak ovládnout bývalé satelity. Což vede k úprku do NATO, což zase vede k pocitu obklíčení a to zase vede…
Je to jakési ruské jojo. Nevypadá to, že by si s ním v dohledné době Rusko přestalo hrát. Doufat ale musíme. JIŘÍ HANÁK