Nord Stream 2: zvrat v přenosu plynu
Jasným vítězem rozšíření současného plynovodu po dně Baltského moře je exportér zemního plynu Rusko, poraženým Ukrajina
Zdá se však, že se ruským politikům podařilo přesvědčit své německé a rakouské protějšky, že exkluzivní tranzitní pozice Ukrajiny ohrožuje i jejich země. V tomto případě je ale třeba říct, že nejde o Sofiinu volbu – buď Ukrajina, nebo plyn. Rusko chce výlučně zesílit svou mocenskou pozici a Ukrajinu „vymazat z evropské paměti“. A zatím se mu to daří.
Dvě možnosti
Jak by měl nový přepravní systém plynu fungovat? Především je třeba říct, že jde o model variantní, přestože preference vlád v regionu – Brusel nevyjímaje – jsou mnohdy antagonistické. Tady začínají spekulace o vítězích a poražených. Prvním technologickým dilematem je vyvedení přepravní kapacity, dnes obsluhované ukrajinským systémem, do Německa.
Možnosti jsou dvě – zvýšit kapacitu Nord Streamu na 90 miliard m3 plynu ročně, což by však vyžadovalo výstavbu dalších dvou větví podmořského plynovodu. Druhou možností je zdvojnásobit kapacitu současného Nord Streamu na 60 miliard m3 plynu ročně a současně zvýšit přepravní kapacitu Jamalu přes Polsko na původně oznámených 60 miliard metrů krychlových plynu ročně.
V obou případech by exportní kapacita plynu z Ruska dosáhla 120 miliardm3, celkového exportu do Evropy bez Finska, Pobaltí a Turecka. Tím by byl nahrazen výpadek kapacity původních projektů South Stream, respektive Turkish Stream, jejichž proveditelnost je dnes nulová.
Nezbytné otočení provozu všech německých plynovodů jih–sever shodně s plynovodem Opal je jasné, dále to ale začíná být zajímavé. To, že všechny plynovody východ–západ, například plynovod na Berlín a severní německý plynovod na Hamburk, Stegal či Midal, budou zásobovány z tohoto nového koridoru, je evidentní. A také to, že na území České republiky budou toky plynu obráceny stejně. Dále však začíná Divoký západ.
Případ Slovensko
Výstavba nového plynovodu Tesla, propojujícího rakouskou předávací stanici Baumgarten s jihovýchodním Balkánem, znamená pro Slovensko téměř absolutní ztrátu tranzitní pozice. Plyn z ČR by putoval přes hraniční měřicí stanici Lanžhot do slovenského Eustreamu, kde by po několika desítkách kilometrů zamířil na jih do rakouského Baumgartenu. Přes další část Eustreamu by byl dopravován plyn pro Maďarsko – interkonektor do Maďarska z kompresní stanice č. 3 Veľké Zlievce je dokončen.
Zbytek plynovodu, jehož kapacita přesahuje 90 miliard m3 plynu ročně, by zásoboval Slovensko, jehož spotřeba nepřesahuje čtyři miliardy metrů krychlových plynu ročně. Ještě horší situace by pro Slovensko nastala, kdyby Rakousko – jeden z akcionářů projektu Nord Stream 2 – prosadilo propojení plynovodu Net4Gas a rakouského plynovodu WAG.
Proto se Slovensko snaží vybudovat plynovod Ost Ring. Ten by obešel jižní hranice Ukrajiny a napojil se na systém, jenž z ní nyní vede do Rumunska. Součástí by měl být i nový interkonektor mezi Rumunskem a Bulharskem, vedou- cí podstatně západněji a propojitelný s plynovodem Ost Ring.
Mezi projekty Tesla a Ost Ring tím vzniká konkurence – nejsou to varianty, ale alternativy. Rozhodnutí ale bude záviset na tom, kdo hru „škatule, škatule, hejbejte se!“vyvolal – na Rusech. A pochybuji, že by pro ně byl přijatelný systém, navíc technicky propojený, jenž by k hranicím Ukrajiny přiváděl velké objemy ruského plynu. Možná se však mýlím.
Vítězové a poražení
Nyní k vítězům a poraženým. Jasným vítězem je Rusko, jež se zbaví závislosti na ukrajinském tranzitu. Vítězem je i Německo, jež bude dostávat ruský plyn bez zprostředkování – započtení tranzitních poplatků do dovozní ceny plynu. Mezi vítěze patří i Česko, jež dlouhodobě posílí svou tranzitní pozici. Mírným vítězem je i Rakousko, protože se potvrdí mezinárodní význam předávací stanice v Baumgartenu, a navíc – v případě výstavby systému Tesla – získá tranzitní poplatky.
V neutrální pozici zůstane Polsko, pokud se nerozhodne posílit přenosovou kapacitu plynovodu Jamal. Jeho pozici přitom výrazně posílí nový terminál pro příjem LNG ve Svinoústí.
Nejhůře změna systému zasáhne Ukrajinu, která na tranzitních poplatcích ztratí zhruba tři miliardy dolarů ročně, a navíc i podstatnou výhodu pro politické vyjednávání s Ruskem. Druhou zemí, kterou změna středoevropského přepravního konceptu postihne, může být Slovensko. Vše závisí na tom, zda dá přednost plynovodu Tesla, nebo projektu Ost Ring. Pokud plynovodu Tesla, ztratí tranzitní poplatky i Rumunsko a Bulharsko – lze tedy očekávat jejich větší podporu Ost Ringu.
Tři „ale“
Jsou tu však tři „ale“. Prvním je nedostatek investičních prostředků polostátní ruské energetické společnosti Gazpromu, jež vyčerpalo chybné rozhodnutí o výstav- bě plynovodu „Síla Sibiře“i nízká cena ropy a plynu. Nord Stream 2 by sice nejspíše financovaly německé a rakouské banky, ale zbývá podstatně navýšit kapacitu plynovodů na ruském území k Baltu – a zde se zatím ani nekoplo do země.
Druhým „ale“je kalendář. Tranzitní kontrakt s Ukrajinou končí na Silvestra 2018 – za 2,5 roku. Do té doby ale nelze „překopat“středoevropský tranzitní systém, to chce minimálně osm let. Platí-li prohlášení Gazpromu, že tranzitní kontrakt s Ukrajinou již neprodlouží, kudy bude přepravován do Evropy ruský plyn?
Třetí „ale“je dramatičtější – je bezpečné, aby třetina plynu pro Evropu závisela na dvou plynových „kohoutcích“? Nový systém plynovodů v podstatě sleduje poválečnou demarkační linii – doufejme, že to je jen náhodou.
Ruská energetická společnost Gazprom nemá dostatek investičních prostředků a současně střední Evropa s výjimkou Německa vystupuje proti plánovanému projektu Nord Stream 2 – rozšíření současného plynovodu Nord Stream, přivádějícího zemní plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře. Rusko vyhrocováním postojů spíše usiluje o lepší vyjednávací pozici než o opravdovou doktrínu.
Názorová jednota
Slovenské plynárenství slaví 160. výročí existence. Tato informace se může zdát nesourodou s předchozím textem – a také by byla, kdyby při této příležitosti neuskutečnila Slovenská plynárenská a naftová unie 26. až 27. dubna v Bratislavě mezinárodní plynárenskou konferenci. Veni, vidi – a zajásal jsem. Nikoli nad jejím obsazením od politiků přes zástupce mezinárodních organizací až po kompletní velitelský štáb středoevropského plynárenství a plynárenské podnikatele, ale kvůli názorové jednotě téměř všech přednášejících.
První jednota spočívala ve středoevropském odporu k výstavbě plynovodu Nord Stream 2. A nejen politiků, ale i plynárenství. Potěšující byla zejména podpora současného prezidenta Mezinárodní plynárenské unie Davida C. Carrolla. Druhým podstatným společným postojem většiny přednášejících byl striktní požadavek zachování tranzitní přepravy ruského zemního plynu přes Ukrajinu.
Slovákům lze mimo jiné závidět postoj jejich politické reprezentace k plynárenství – dnes představuje plyn asi 27 procent energetického mixu Slovenské republiky a má před sebou ambiciózní růst. Hlavním motivem je čistota ovzduší a úsilí vytěsnit ostatní uhlovodíková paliva, která na rozdíl od zemního plynu silně negativně ovlivňují kvalitu ovzduší. U nás zemní plyn dosahuje téměř 17 procentmixu, ale Státní energetická koncepce se tento podíl nesnaží zvýšit.
Výjimku z jednotného názoru na nové plynovody a pozici Ukrajiny představoval profesor Andrej Konopljanik, blízký ruskému vedení. Naposledy jsem podobné projevy slyšel od ruských představitelů v Radě vzájemné hospodářské pomoci – tehdy ovšem rusky, nyní anglicky. A potvrdil vše nejhorší z úvodu tohoto článku jako oficiální ruskou doktrínu.
Podle účastníků konference, kteří si již dříve vyslechli Konopljanikovy projevy, nic ke svému postoji nepřidal ani z něj nic neubral. Šlo však spíše o ochranné zabarvení mloka než o konzistentní názor a nikdo jeho projev nehodnotil kladně. Jenže v mezinárodním byznysu není nic náhodou.
Všechno je jinak
Jak už bylo zmíněno, Gazprom nemá dostatek investičních prostředků a současně celá střední Evropa s výjimkou Německa vystupuje proti projektu Nord Stream 2. Zdá se tedy, že Rusko vyhrocováním postojů spíše usiluje o lepší vyjednávací pozici než o opravdovou doktrínu.
Ostrá prohlášení, jako bylo před rokem šéfa Gazpromu Alexeje Millera, že po skončení tranzitního kontraktu s Ukrajinou 31. prosince 2018 s ní nebude smlouva obnovena, slábnou stejně rychle, jak se vzdaluje možnost výstavby a úprav plynovodních systémů v Německu a ve střední Evropě. Gazprom proto bude muset přepravovat plyn přes Ukrajinu i po vypršení současného kontraktu.
V souvislosti s tím se spekuluje o vzniku nadnárodního „kuratoria“, složeného ze zástupců Ukrajiny, Ruska a Evropské unie, jež by dohlíželo na ukrajinský tranzitní systém. Uvažuje se dokonce o privatizaci společnosti Ukrtranshas s tím, že 51 procent by zůstalo ukrajinské vládě a zbytek akcií by si rozdělila EU a Gazprom. Není to nový model – na Slovensku již funguje několik let.
V jedné židovské anekdotě poprosili umírajícího zázračného rabína, aby jim řekl největší moudrost svého života. Odpověděl: „Všechno je jinak!“
Je bezpečné, aby třetina plynu pro Evropu závisela na dvou plynových „kohoutcích“? Nový systém plynovodů v podstatě sleduje poválečnou demarkační linii – doufejme, že je to jenom náhoda
Autor je plynárenský expert