Kvůli Brežněvovi přešili písmo na dresech
PRAHA Hokej je v Rusku sportem politického významu. A vždycky byl. Zvlášť v dobách SSSR byli sportovci a hokejisté naprosto privilegovanou společenskou vrstvou. Pokud správně reprezentovali zemi dělníků a rolníků a vítězili především nad imperialisty.
Přitom velkou tradici hokej v největší zemi světa ještě v polovině minulého století neměl. To Čechoslováci v roce 1948 učili na moskevském stadionu Dynama Rusy tomuto sportu. Tým LTC Praha s legendárním brankářem Bóžou Modrým tehdy přijel do Moskvy a Rusy zcela ohromil. Nejen výkonem. Jak popisuje ruský hokejový histo- rik Vsevolod Kukušin, ruští hráči i trenéři byli zcela oslněni také výstrojí svých „učitelů“, především existencí chráničů a rukavic.
Špatně Sověti nehráli, ovšem do té doby neznali puk. Hráli stále ještě s míčkem (tzv. bandy hokej), a to na fotbalovém hřišti, jehož část přetvořili v ledovou plochu. Vyslanci Československa přinesli do sovětské varianty hokeje světové změny a Rusové si nový sport velmi oblíbili.
Už tehdy na ně dozírali bolševičtí hodnostáři a za hlavní motiv při tréninku sloužila nejen touha po sportovním vítězství, ale nutnost ukázat světu, co všechno dokáže sovětský sportovec, nejlépe představitel dělnické třídy.
Největší devízou sovětských hokejistů byla kromě rychlosti a šikovnosti, získaných tréninkovým drilem, vůle – často podpořená strachem z postihu, pokud by se jim nedařilo. Navíc sportovní klání v zahraničí byla prakticky jedinou legální možností dostat se do kapitalistického světa a sáhnout si na pověstné pozlátko, případně si ze Západu něco přivézt domů. Mnozí bývalí reprezentanti dnes přiznávají, že touha vyjet do zahraničí byla jejich hlavní motivací při snaze probojovat se do národního týmu.
Vedle samotných hráčů hokej časem uchvátil i generální tajemníky Komunistické strany. Asi nejvášnivějším fanouškem z nich byl Leonid Iljič Brežněv, velký příznivec týmu Křídla sovětů. Na utkání chodil i v době, kdy trpěl těžkou stařeckou demencí a státu za něj vládla obávaná KGB.
Ještě rok před svou smrtí, v roce 1981, už značně vetchý stařec Brežněv přišel na mezinárodní zápas v Moskvě, kde hrála sborná s Finskem. O přestávce zmatený Brežněv vyzval k sobě do lóže zodpovědné funkcionáře a položil jim jedinou otázku: „Proč jsou jména na dresech napsána latinkou, a ne azbukou?“Druhý den, když se hrál další zápas, už byla všechna jména vyvedena v azbuce, aby si tajemník dokázal přečíst, kdo zrovna útočí. A nedejbože kdo nejvíc chybuje.