Otec vlasti do každého režimu

Majestát Karla IV. je v Česku uznáván od doby národního obrození. Nakonec se před ním sklonili i komunisté

de o Karlovi hraný film Hlas pro římského krále.

Obraz Karla IV., který zkonstruoval František Palacký ve svých Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě, kanonickém díle, jehož cílem bylo nejen národní dějiny vyprávět, ale především předvést národu, jakým má být, se ukázal ve svých hlavních rysech nebývale životaschopný a odolávající času. I ti, kdo Palackého pojetí českých dějin odmítali – nacisté a komunisté –, jen zdůrazňovali jiné akcenty. Karel IV. je univerzálním českým „Otcem vlasti“, jak jej poprvé nazval při pohřební řeči doktor teologie Vojtěch Raňkův z Ježova, který se hodí systémům monarchistickým, demokratickým i totalitním.

Z velkého světa do malého domova

Jaký byl Karel IV. v podání Františka Palackého? Podle historika Kamila Činátla, který analýze Palackého veledíla věnoval čtyřsetstránkovou knihu Dějiny a vyprávění, je tu Karel zpodobněn jako „skutečně archetypální postava, jež se rozhoduje mezi svým češstvím a cizinectvím“. „Z velkého světa královských dvorů, kurtoazie a dobrodružných podniků otce Jana a děda Jindřicha mladý kralevic neomylně směřuje zpět do své pravé, byť malé vlasti, tedy do Čech.“Karlovu velikost Palacký podtrhuje „narativně nosnou konfrontací s otcem Janem a synem Václavem“. V tomto srovnání vyniká nejen Karlova vzdělanost, ale především jeho schopnost ovládat se a řešit spory smírně. Podle Činátla tak Karel IV. zo- sobňuje jednu ze základních charakteristik českého národního ducha, kterou Palacký nalezl již u starých Slovanů.

Palackého Karel IV. se vždy dokáže vzepřít bratrské nesvornosti, hlavnímu problému svých předchůdců i následníků, a díky své rozvaze a inteligenci vybřednout i ze situace na první pohled beznadějné. Dlouhé pasáže pak Palacký věnuje Karlovu zakladatelskému dílu, zvelebování země a sociální činnosti. Jako kritika dobové církve jej přibližuje k hlavní postavě svých Dějin – k Husovi. Pokud Palacký Karla kritizuje, pak svou kritiku většinou hned relativizuje. „Lakota jeho po nabývání vždy nových zemí byla náramná, nenasytelná, i nikterak ji nelze omlouvati,“píše Palacký, aby vzápětí dodal, že Karel „šetřiv formy právní při všelikém dobývání svém, nikdy neužíval prostředkův tak mrzkých jako ku př. císař Ludvík IV. při dobývání Tyrol“.

Palackého historické obrazy se do obecného povědomí dostávaly zejména prostřednictvím učebnic dějepisu. Ve Stručném dějepisu českém s krátkým přehledem zeměpisu Pantaleona Neumanna, vydaném roku 1846, tedy ještě před českou publikací Palackého Dějin, se zdůrazňuje, že Karel „s knížaty sousedními přátelství chovaje, pokojně a obzvláštně českou zemi otcovsky spravoval“. Podle Neumanna měl Karel Čechy ve zvláštní oblibě: „Biskupství i v říšských krajích spravovali Čechové, nejvyšší dvorní úřady spravovali Čechové, vojvodství spravovali Čechové, vyslanectví u cizích dvorů spravovali Čechové; Čechem býti obzvláštní čest byla“.

Neumann již také používá srovnání Karla s jeho otcem i synem. „Byl sice Jan veliký rek, nebyl ale nejmoudřejší panovník,“dozví se čtenář o Janu Lucemburském. „Toliko tenkrát, když peníze potřeboval, do Čech přijel a s velikým utiskováním lidu berně vyzdvih hnedle odjel.“Naproti tomu Václav IV. „zprvu moudře a dobře panoval, později si řízení již méně všímati začal, s panstvem a duchovenstvem v nevoli žil, opilství se oddal, ano i v prchlivosti mnohé ukrutnosti se dopustil“– třeba nechal utopit Jana Nepomuckého.

„Upřímným Čechem“

O třicet let pozdější učebnice dějepisu odrážejí eskalaci česko-německého soupeření, takže Karlova podpora češtiny a péče o české země je traktována emocionálněji. „Hlavní snahy Karla IV. byly vždy vě- novány zvelebení země a říše jeho české,“píše v roce 1876 ve svém Dějepisu českém Petr Koudela. „Karel sám, chovaje lásku k jazyku své ušlechtilé matky, pečoval o vzdělání jazyka národního.“O dva roky později vydal k pětistému výročí Karlovy smrti známý historik Josef Kalousek dvousetstránkovou knihu s příznačným titulem Karel IV., otec vlasti, v níž se zajímavým způsobem vyrovnává s faktem, že podle dochovaných listin se v Karlově kanceláři úřadovalo zejména latinsky a německy: „V domácnosti své, kde nepotřeboval spravovati se ničím jiným než lnutím svého srdce, nejraději měl češtinu. Jsa země české zvelebitelem a oslavitelem, byl i upřímným Čechem“.

Obraz Karla jako upřímného Čecha přetrvával i v dalších desetiletích. Jeho češství se rozšiřovalo i na jeho příbuzné. Tak se čtenářky Dějepisu pro měšťanské školy dívčí Josefa Horčičky a Jana Nešpora z roku 1910 dozvěděly, že si Karlova dcera Anna, provdaná za anglického krále Richarda II., vzala s sebou do Anglie „českou kroniku Dalimilovu, kochajíc se ve čtení dějin své vlasti“.

Historik Josef Pekař vydal v roce 1914 Dějiny naší říše, schválené 9. dubna 1914 c. k. ministerstvem kultu a vyučování jako učebnice pro nejvyšší třídy škol středních. O Karlu IV. píše, že „byl vychován při francouzském královském dvoře a dlouho pobyl v Itálii, přinesl k nám vyšší kulturu románskou, jež brzy z Čech učinila přední sídlo věd a umění v říši, a vůbec vyšší snahy duševní“.

Karel IV. ze všech králův, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější. Podnes při hlaholu jména jeho rozčílí se každé srdce české a všechna ústa oplývají úctou i vděčností ku panovníku, který v paměti národní utkvěl co representant nejvyššího rozkvětu a blahobytu vlasti. Z velkého světa královských dvorů, kurtoazie a dobrodružných podniků otce Jana a děda Jindřicha mladý kralevic neomylně směřuje zpět do své malé vlasti